Otrhaný sandál

Do chrámu Bílého květu se vstupovalo jedině bosýma nohama. Před jeho branou zůstávalo vše, co člověka odlišovalo od ostatních; bohatství, postavení i pýcha.

Na chladných kamenných vedle sebe odpočívaly střevíce žebráků i obuv mocných. Každý, kdo chtěl vstoupit dovnitř, musel nejprve odložit to, co jej neslo světem.

Jednoho rána spočinul vedle naleštěné černé polobotky starý červený sandál. Jeho kdysi zářivá barva dávno vybledla pod náporem slunce a deště, podrážka byla prošlapaná téměř skrz a roztřepené řemínky jen stěží držely pohromadě.

Sandál se zadíval na lesklou obuv vedle sebe a tiše povzdechl.

„Kdysi jsem býval krásným červeným sandálkem. Lidé se za mnou otáčeli. Dnes mám podrážku prošoupanou, řemínky potrhané a sotva kdo by uvěřil, že jsem býval tak krásný.“

Polobotka se lehce zachvěla, jako by ji urážela už jen blízkost oprýskané obuvi.

„Tvůj pán se k tobě nechová dobře,“ pronesla s nádechem soucitu, v němž skrývala i špetku pýchy. Jsi celý zaprášený, páchneš potem dlouhých cest a čas na tobě zanechal své hluboké stopy.“

Sandál se však neurazil.

„Můj pán má jen mne,“ odvětil klidně. „Každé ráno spolu odcházíme za prací. Provázím ho po rozpálených ulicích i blátivých cestách. Se mnou chodí nakupovat, navštěvuje přátele a dnes jsem společně přišli až sem, do chrámu. Znám každý kámen na jeho cestě a on zná každou jizvu na mém těle.“

Polobotka sklopila lesklou špičku.

„Můj pán mě téměř nikdy neobuje,“ zašeptala. „Ve svém botníku má tolik bot, že než na mě přijde řada, vystřídají se všechna roční období. Většinu života trávím zavřená v temnotě s vůni leštěnky. Často jen naslouchám krokům za dveřmi a doufám, že tentokrát sáhne právě po mně.“

Na okamžik se odmlčela.

Víš... vlastně ti závidím.“

Sandál překvapeně pozvedl své odřené řemínky.

„Mně?“

Ano. Tvoje podrážka je sedřená, protože zná cestu. Tvůj vosk...,“ zarazila se a pousmála nad vlastním přeřeknutím, „tvá kůže je zjizvená od života. Každá oděrka na tobě vypráví příběh, každá prasklina vznikla při kroku, který někam vedl. Já zůstávám stále stejná; hladká a lesklá, téměř dokonalá. Jenže moje podrážka se nikdy neprošoupe, protože málokdy spočine na zemi. A kdo nechodí, ten svět nikdy nepozná.“