Ostrava jede

Byl to docela normální funus na Slezské Ostravě .....................................................

Ústřední hřbitov se mi líbí, protože se tam jde od vstupní brány k obřadní síni pěkně do kopečka a člověk neklepe kosu, když je venku takový mráz.

Navíc je se na co koukat, každý hrobeček má svou personalitu, své květiny, svůj náhrobek ze žuly a těch barevných variací... Ne jako v amerických filmech kde je pole bílých křížů jeden jako druhý, jako by všichni umřeli ve stejný den.

Všiml jsem si, že někteří mlčky čekali na obřad, jiní vášnivě o čemsi debatovali. Všichni byli vyparáděni jako by se měl konat ples. Ty boty! Jak byly všechny krásně naleštěny, jakoby se v nich chodilo jen po pohřbech. A ty klobouky, krásné kabáty, šátky, saka a kravaty... Všechny ty lidi jsem znal, tedy skoro všechny.

Můj brácha s černým motýlkem kolem krku, něco zaníceně povídal. Nenápadně jsem se přiblížil, abych dobře slyšel. „Pánové prominou, ale česneková klobása je přece jen nejlepší. Však jsou připraveny na hostinu...

“já si myslím“ přerušil jej bratranec v hnědém klobouku, „že nejlepší jsou vídeňské párečky.“ Proč se jen baví na pohřbu o jídle? Říkal jsem si pro sebe. Chtěl jsem odvést trochu pozornosti k zesnulému a tak jsem nenápadně podotknul, něco v tom smyslu, že mrtví už nic jíst nemusí a mají to vyřešeno. Ale nikdo mě neposlouchal.

V dalším hloučku byly samé ženské. Připadal jsem si tam jako v parfumérii. Tolik různých vůni se točilo kolem, a já se jim musel obloukem vyhnout. Nato jsem zapadnul do tichého hloučku, kde se nemluvilo. Pomyslel jsem si, že budou asi rozjímat o mrtvém. Ale kdepak! Všichni nehnutě pozorovali ptáčka na větvi jasanu.

„Chudáček vrabeček. Letošní leden je fakt samý mráz a bez sluníčka.“ Řekl strejdea, kterému bylo už dávno něco přes sedmdesát, a který se pyšnil svým krátce střiženým bílým vousem.

„Buďme rádi za ty dary, že jsme svědky takovéhoto božího počínání, možná se letos klima změní. Ptáci panečku! Ti dovedou teprve předvídat.“ Zasyčela stařenka s černým šátkem přes hlavu. Asi jsem jim ptáčka vyplašil a oni se tak nějak divně a zle podívali, raději jsem šel dále.

Stejně už byl čas obřadu. Lidé vcházeli pomalu do obřadní síně. Vytvořil se had, který se plazil k černé nablýskané rakvi.

„Ježišikristepane! tak kde ho teda máš?“ uslyšel jsem naštvanou ségru, která okřikla svého pětiletého syna. Řeč byla o plyšovém medvídkovi, který se jaksi ztratil. Chtěl jsem svého synovce trošku pobavit a udělal jsem takové různé úšklebky, ale Patrik si mne ani nevšiml a začal naplno brečet, a tak šel dál.

Ocitnul jsem se v blízkosti rakve zemřelého. Hned bylo vidět, jak v těchto místech lidem vlhnou oči, sem tam si někdo i zabrečel.

A ejhle, v té rakvi jsem ležel já sám. Cítil jsem se dost trapně, co bych tak měl dělat. Sám sobě kondolovat nebudu. Trošku jsem si odkašlal, ale nikdo mne neslyšel, nikdo si mne nevšímal.

Od té doby se potuluji po městě, nespím. Naučil jsem se takové různé triky, co živí lidé neumí. Procházím zdmi, a vidím i v noci. Byt už nemám a tak se nejčastěji potuluji po Komenského sadech. Zima mi není, mrtví zimu necítí. Nu a to je celý můj příběh.