Osel, kohout a houba

Na kraji lesa, pod vysokým dubem, seděl osel, kohout a houba. Nebylo to obvyklé trio, ale osud je svedl dohromady. Osel žvýkal trs trávy, kohout načechrával své peří a houba... no, houba prostě seděla.

“Řekněte, přátelé,“ začal kohout a významně naklonil hlavu, „co si myslíte o smyslu života?“

"Jíst a spát,“ zamručel osel. „A sem tam si odfrknout. To je pravé štěstí.“

"Já si myslím,“ řekl kohout vznešeně, „že smyslem života je vstávat každé ráno a budit svět svým kokrháním. Bez mého zpěvu by bylo všechno v chaosu!“

Houba na chvíli mlčela, což dělala většinu svého života, a pak tiše promluvila: „Já jsem tu, abych recyklovala svět. Když něco zemře, já to přeměním na nový život. Jsem základní kámen lesa. Smrt je pro mě začátek.

Vy dva máte svoje role. Osel nosí břemena a kohout přináší zvuk. Já? Já jen čekám. Nechci nikoho soudit, ale jednoho dne, až se unavíte, přijdu a dám vašemu příběhu nový začátek.“