O trávě, která chtěla mít trny

„Nechci, nechci a nechci!“ „Ale proč? Proč mi děláš takové starosti, mé krásné, něžné děťátko? Proč mi přidáváš vrásky? Od samých starostí jsem už celá krabatá.“ Posteskla si tráva.

„Protože lidé po nás šlapou, protože si do nás může každý zajíc vytřít svůj ušpiněný kožíšek, a protože mám tisíc důvodů, proč už tady nechci být, a proč musím odejít. Navíc měla jsem sen.“ Rozvlnilo se malé stéblo.

„Sen? Jaký sen?“ Zašumělo v trávníku, jak jedno stéblo trávy předávalo zprávu druhému.

„V tom snu jsem viděla podivné rostliny, které měly po celém svém povrchu trny. Malé, střední až po táhlééé velikánské a všechny byly ostré jako jehly.“  

„Říkáš ostré jako jehly?“

„I ptáci se báli usedat na jejich těla. A přesně takové trny chci! Už jsem se domluvila s vlaštovkou, která mě na místo vezme. Jen jsem musela počkat do podzimu.“

V dálce zakroužila malinkatá tečka, která se zvětšovala a zvětšovala, až nakonec usedla do trávy.

„Tady! Tady!“ Volalo stéblo. Vlaštovka se několika skoky přiblížila k rostlince, něžně ji zobáčkem vyloupla z hlíny a zasunula si ji do peří.  „Sbohem mami, přátelé a kamarádi, přinesu s sebou trny. Vrátím se!“  Po nakloněném stéble sjela třpytivá slzička a ukápla do hlíny. „Vrať se mi, mé děťátko.“

Přelet do horké země trval měsíc. V pořádku a  dobré kondici byla tráva vhozena na tělo obrovského kaktusu. „Za půl roku odlétáme zpět“ zvolala vlaštovka, zamávala křídly a byla pryč.

Tři horké dny usychalo stéblo trávy mezi vysněnými trny. Život se z jejího hebkého tělíčka vypařoval, kapku po kapce. Mělo obrovskou žízeň. Přes den doráželo na skomírající rostlinku spalující slunce a v noci mráz. Na takové podmínky nebyla přichystána.

„Hmm hmm“ ozvalo se bručení „Tak ty mrňousi holý, chceš mít trny, tak jako já.“ Pravil kaktus, který už nemohl vydržet písklavé naříkání nad osudem.

Ozvalo se slabé, ale rozhodné „Ano chci, je to mé největší přání.“

„Pomůžu ti. Teď dávej pozor. Musíš do mne zakořenit, abychom se mohli spojit.“ Radil kaktus a rozevřel pod stéblem puklinu.

Vysušený kořínek vklouznul do chladivé a osvěžující tekutiny. Do stébla pronikal život, a na druhý den bylo silnější než kdy jiny. Podivná síla přecházela z kaktusu do trávy.

Po půl roce přiletěla vlaštovka k velkému kaktusu, ale trávu nemohla rozpoznat. Vypadala úplně jako kaktus. Trčely z ní trny ostré jako jehly.

„Tady! Tady“ muselo volat stéblo. Vlaštovka se pomalu přiblížila ke kaktusovému výhonku a vyloupla jej ze zeleného těla.

„Uff“ ozvalo se bolestně z nitra pichlavého obra. „Jsem rád, že rozmnožíš náš rod, ať ti trny přinesou štěstí.“

„Moc ti děkuji, teď jsme rodina, nikdy nezapomenu“ volal malý kaktus a jeho hlas se při odletu ztrácel v pouštním žáru. Tráva sklonila trny, aby ptáčka cestou nepíchala.

Když se vrátila vlaštovka domů, vhodila kaktus do trávy, na místo, ze kterého rostlinku vzala a odlétla pryč.

Stébla trávy se nad malým kaktusem zvědavě skláněla a otírala se o trny. S obdivem šuměla. Jako válečný vítěz se kutálel kaktus v trávě a sklízel obdiv. Když na něj šlápla kočka a bolestivě zamňoukala a odběhla pryč, byl kaktus na vrcholu slávy. Všechna stébla chtěla mít trny jako on. Všechna chtěla být tak silná. Jen z jednoho byl kaktus smutný. Jeho máma už nebyla na světě. Na místě, kde kořenila, byla zabodnutá noha zahradní židle.

„Musíte se na mne napojit.“ Pravil kaktus, plný zlosti a rozevřel několik puklinek. Nejbližší stébla započala nasávat chladivou tekutinu. Za měsíc rostly trny mnoha stéblům, které „kouzlo“ šířily dál a dále k další trávě. Všichni chtěli mít trny.

„Jauvajs!“ zaúpělo dítě a drželo se za nožku. Zatímco tatínek odstraňoval zapíchlý trn z dětského palce, posteskl si. Co se to jen stalo s našim trávníkem? Kam se poděla jeho hebkost? Jehly se šířily jako epidemie. Když trávu posekal, vyrůstaly trny ještě silnější.

Zlostí zařval „už dost!“ Odjel do obchodu a vrátil se s dvěma plechovkami bílého prášku. Všechnu trávu polil chemickým roztokem, aby zničil i kořeny pichlavé trávy. Když byl s travičskou prací hotov, tráva lehla, zplihla a uschla. Poté zašel do semenářství a koupil odrůdu jemné traviny, kterou vysázel na místo zdecimované trnité trávy.

Za měsíc už vyrůstala zelená travička, hladká jako samet a za rok se ozývalo z jejího středu:

„Nechci, nechci a nechci!“

„Ale proč? Proč mi jen děláš takové starosti …