Nivelizace Bohatství

Sedím na lavičce v pěkném kabátku s kapucí a vidím člověka, který můj kabátek pozoruje a nemůže z něho spustit oči. Cítím, jak ho ten můj nový kabát tlačí jako bych mu šlápnul na puchýř. Cožpak já za to mohu, že si ho nemůže dovolit!

A co ti, kteří se rodí z těch i oněch důvodů jaksi ochuzeni na rozumu. Budou se i oni dožadovat podivné rovnosti?

Roztavme všechno zlato a dejme ho chudým. Rozeberme paláce a vyrobme z nich paneláky. Zrušme muzea a galerie.

Můžeme se sebe strhat vše krásné a zatlačit se vzájemně do bahna; zadupat se navzájem pod zem; nivelizovat a válcovat všechno bohatství ve jménu rovnosti a bratrství; rozdělovat zlaté koláče a vhazovat je na ulici.

A co by se stalo?
Bohatství by se rozpustilo do oceánu chudoby.
Kdo by na tom získal?
Nu přece Chudoba, která by ztratila svůj protiklad. Úplně by se vytratil ten bolák, který ji tlačí do zad. Bez bohatství nebude ani chudoby jen stav normálnosti a průměru. Zmizely by barvy a tvary a svět by se potopil do šedé a jednolité masy.   

Dav houstne a pomalu se přibližuje; ozývají se výkřiky:  „Když to nemůžu mít já, tak ať to nemá nikdo!“