Nesmírné možnosti

Z díry vylezl jezevec. Člověk by se až divil, jak může vypadat tak čistě, když přece žije v temné noře, kde je plíseň, vlhko a pavouci. Jezevec si olízl stříbřitý kožíšek a pomyslel si ...  

„Celý život trávím okolo své nory, do které se na noc vracím. Takhle vlkem kdybych se stal! Mohl bych běhat svobodně po lese a nebát se o svůj kožich. Zvířata, co jich je plný les, by mě respektovala a zároveň se i bála. To by byl krásný život,“ zasnil se jezevec a zalezl zpět do své sluje.

Ráno se probudil a zjistil, že je vlkem. Byl  sice menší, ale silnější. Ve svém těle vnímal pocit moci a síly. Dvěma skoky se dostal z nory a rozběhl se přes les a uháněl jako vítr. „Nu dobré je to“ brumlal si jezevec pod čenichem. Už z dálky mu šla zvěř z cesty a ptáci se s křikem vznášeli nad stromy. Když narazil na vlčí smečku, vrátil se mu starý jezevčí strach, ale jen na okamžik. Uvědomil si, že je přece vlkem a po vzájemném očuchání byl do smečky přijat.

Protože to byl opravdu chytrý jezevec, vydobyl si u ostatních vlků respekt. Byl mazaný a výřečný (krásně vyl) a brzy se stal vůdcem vlčí smečky. Jezevec uměl vycítit kořist a jeho plán jak ji ulovit byl většinou provázen úspěchem. Byl to život, ve kterém jezevec putoval dnem i nocí na jiné místo a poznával nové kraje. Starý usedlý jezevčí život kolem nory byl už jen snem. Uběhl čas a smečka se dostala do míst, kam vlci nechodí a jednoho dne se střetli se lvem. Ten svou mocnou tlapou a jediným úderem rozdrtil nejbližšího vlka a vrhl se na druhého a třetího. Vlci se rozprchli a zastavili se až daleko na kopci. Jezevec se smutně stočil do klubíčka, ve kterém se zamyslel. Nevěděl, že může existovat zvíře, které je silnější, než je vlk. „Teď už nebudu mít klidu, lev je daleko mocnější než vlk! Kdybych se tak stal lvem! To bych si pak užíval života a svobody plnými doušky,“ pomyslel si a usnul.

Ráno jezevce probudilo hrozivé vrčení, a když otevřel oči, zjistil, že jeho druzi  a kamarádi na něj dorážejí a cení zuby. Zlostně zařval a srazil tlapou nejsilnějšího vlka. Ostatní se dali na útěk. Rozběhl se za svou smečkou, aby se zeptal, proč tak na něj vrčeli, ale ta ještě více zrychlovala a uháněla do údolí. Celý udýchaný se jezevec zastavil a poznal, že se stal lvem s mocnými pazoury a zubisky. Když se vydýchal, zařval tak jak to dovedou jen lvi. „Uuuáááá, jsem králem všech zvířat!“ Rozléhalo se do údolí, a když putoval krajinou všechna zvěř co v ní žila mu šla z cesty. Jednoho večera narazil na lví smečku a dostal starý jezevčí strach, ale jen na okamžik. Byl přece lvem a po vzájemném očuchání jej smečka přijala. Svou mazaností a výřečností se stal brzy vůdčím lvem. Rozděloval úkoly, radil a urovnával lví spory.

Jednoho dne když vedl smečku v husté džungli, se ozvaly výstřely a dva lvi se skáceli mrtví k zemi. Lvi se pod palbou rozutekli; každý na jinou stranu. Jen jezevec ještě chvíli zůstával na místě a kroutil svou velkou hlavou, protože nemohl pochopit hrozivou sílu, která létala vzduchem. Ale nakonec přece jenom odskočil do houštiny, kde se ukryl. Přišli dva lovci s puškami, ze kterých se ještě kouřilo. Nikdy v životě jezevec ještě neviděl člověka. Nezdál se mu větší nebo silnější, ale přece jenom byl mocnější než lev.  Lovci stáhli ze zvířat kůži a odešli. Toho dne jezevec usínal s myšlenkou a přitom se kousl zlostně do tlapy a pomyslel si: „Tak přece je ještě někdo mocnější než je lev“ a jezevce zasáhla touha ze zvířat nejvyšší a to touha stát se člověkem.

Ráno jezevec cítil, že je mu hrozitánská zima. Zkroutil se do klubíčka, a rozhodl se, že si ještě poleží. Když si oblizoval tlapu, zjistil, že má kůži holou jak právě narozená myš. Neměl ani drápy a jeho pusa byla bez silných špičáků, a když se v úžasu postavil na obě nohy, zatočila se mu hlava, ale jen na chvilku. Roztřepaný obraz vnímání se stabilizoval, ale stále v něm kolovala vibrace lva. Udělal pár kroků sem a tam a vnímal silnou energii v hlavě. Nikdy ve svém životě nezakusil takového krásného pocitu. Mít hlavu vzpřímenou. Když se rozeběhl, zapíchl se mu do paty trn. „Ouuvej“ zanaříkal jezevec a zastavil se.  Ránu se mu nepodařilo ani oblíznout, ani nevěděl co má dělat a tak usedl na pařez. Po chvilce si trn z paty jednoduše vytáhl a podivil se nad svou novou schopností.

„Sssss“ zasyčel varovně had a jezevec si uvědomil, že musí rychle z lesa pryč, že tady už není pro něj místo. S hlavou plnou strachu putoval po dva dny džunglí bos, hladový a žíznivý až narazil na malinkatou vesnici. Vesničané neznámého člověka z džungle přijali a dali mu najíst. Měl krásné tělo a nevypadal jako nepřítel.

Jezevec se ve své nové podobě zorientoval a  prokázal svou chytrost a výřečnost. Nejprve pomáhal místnímu obchodníku s rozvozem zboží a poté zastával složitější činnosti. Rychle se naučil číst a psát a mohl se tak domoci lepšího postavení. Uběhl jeden rok a stal se ve vesnici váženým a vyhledávaným pro své rady. Ze svých minulých proměn znal tajemství lesa. Věděl kam jít za zvěří, kdy bude pršet a taky se dokázal snadno vcítit do myšlenek druhého člověka. Říkalo se o něm, že zná i budoucnost. Chodili se za ním radit i z okolních vesnic. Jezevec se dozvěděl, že existují města, která jsou tak velká jako třeba sto vesnic a když nashromáždil dostatek peněz, vypravil se z vesnice, která už mu připadala těsná, do hlavního sídla.

Když do města dorazil, začenichal, aby vycítil nové příležitosti. Nejprve začal obchodovat se dřevem, neboť džungli znal dokonale a věděl, na jakých místech roste rovné a zdravé dřevo. Když zjistil, že zlato znamená pro člověka více než všechno ostatní dohromady, začenichal a vzpomněl si na malou horu. Když byl ještě vlkem, hrávala si tam vlčata, s třpytivými kameny. Neváhal a ihned se tam vypravil a opravdu uviděl spousty zlatých valounů. Nasbíral tři plné bedny zlata a vrátil se zpátky do města. Zlato prodal a za utržené peníze si koupil celou horu.

Založil těžařskou společnost, která den po dni ukrajovala kousky hory, ze které zlato plynulo proudem, a za další rok se stal jezevec nejbohatším obyvatelem ve městě. Přicházelo za ním mnoho lidí a žádalo o peníze o rady o to a tamto. Byl zván do různých spolků, aby pronesl svou řeč. Jezevec peníze rozdával, rady udílel a za své zásluhy byl odměněn nejvyšším státním řádem.

Uběhlo mnoho let a jezevec pocítil, jak stárne a jak mu ubývá sil, až se jednoho dne rozhodl, že půjde daleko od lidí, od všech hlučných záležitostí a povinností. Odjel daleko z města pryč do oblasti kde žil ještě jako jezevec. Ulehl do stráně a zadíval se na hvězdy. Byly tiché a majestátné. Vnímal ohromný prostor, pro to co všechno se může stát a kým může být. Začenichal a cítil, jak se propadá do nezměrného prostoru, ve kterém se ztrácel. Nečekal takové možnosti a něco takového ho nikdy nenapadalo. Jeho myšlenka nebyla na něco konkrétního, čím by mohl být, jen vnímal nesmírné možnosti své nesmrtelnosti a síly.  

Pomalu zavřel oči, a když je opět otevřel, probudil se ze snu. Zjistil, že je ve své noře. Všude klid a pohoda. Olízl si stříbrný kožíšek a pomyslel si: „Nu není špatné být zase jezevcem.“