Na hřbetě tygra

„Tak vy tvrdíte, že jste jel na divokém tygrovi?“ zeptal se nevěřícně novinář. Upřeně hleděl na pana Johnsona...

...a kapesníkem si stíral zpocené čelo. Únorové slunce jižní Indie dokázalo rozpálit i golfový míček.

„Ano,“ odvětil lovec a odpálil míček.

„Ale nebylo to tak, že bych na tygra zapískal a on ke mně přiběhl jako pes, aby mi začal olizovat nohy. Tygr je nebezpečná šelma. Tichý vládce džungle.

Vy se divočiny bojíte — pro mě je domovem. Celé dětství jsem strávil po otcově boku na lovu. Jedli jsme, co jsme ulovili, a usínali s noži v rukou. Byla to doba napětí a dobrodružství.

Když mi bylo dvanáct let, otce zašlápla rozzuřená slonice. Bála se o své mládě. Nemohl jsem nic dělat. Naštěstí jsem se už tehdy od otce naučil všemu, co člověk potřebuje, aby v džungli přežil.“

„Jak jste naložil s jeho tělem? Pohřbil jste ho?“ zeptal se novinář.

„Tělo jsem nechal ležet tam, kam dopadlo. Hlavu jsem však oddělil od trupu a uložil ji do dutiny starého stromu. Tělo si berou démoni — je to jejich podíl. Hlava však náleží duchu pralesa. Tak mě to naučil otec. Takový je zákon džungle.“

„A co vaše matka? Proč s vámi nežila v pralese?“

„Matka zemřela při porodu mého nenarozeného bratra. Bylo mi tehdy pět let. Otec byl zrovna na návštěvě u kmene Hurunů. Z matky si pamatuji především modré oči. Hleděly vzhůru k oblakům, jako by na nebi pátraly po odpovědi, proč musí člověk tolik trpět.

Když se otec po několika dnech vrátil, neřekl jediné slovo. Vzal pušku a batoh a potom zapálil chatrč i s matčiným tělem — bez hlavy. Dívali jsme se, dokud plameny nepohltily střechu. Pak jsme odešli do pralesa.

Po otcově smrti jsem zůstal docela sám. Mými jedinými společníky byli ptáci, stromy a zvířata. Ráno jsem se probouzel s nožem v ruce a v noci jsem s ním také uléhal. Nebál jsem se. Bylo to stejně přirozené, jako nazout si boty před cestou. Byl jsem více zvířetem než člověkem — a možná právě proto mi bylo dovoleno poznat Samuela, tygra.

Při našem prvním setkání jsme se důkladně očichali. Potom jsme na sebe mlčky zírali. Ani jeden z nás necítil strach.

Když se bojíte, zvíře to vycítí a zaútočí. Takový je zákon džungle. Před divokou šelmou neskryjete ani nejmenší záchvěv emoce. Vše je tam jasné, průhledné a čiré. Každá vlna nepřátelství, každý stín zlého úmyslu jsou okamžitě odhaleny.

Díval jsem se Samuelovi do očí a on se díval do mých. Nepřemýšlel jsem. Pouze jsem cítil, jak mě jeho síla magicky přitahuje. Možná, že pociťoval něco podobného. Hleděli jsme na sebe dlouho — anebo to byl jen jediný okamžik, to už nedokážu posoudit. Pro mě to byla věčnost, v níž se rozhodovalo o mém dalším osudu i o osudu Samuelově. Pušku jsem držel připravenou k výstřelu.

Tygr ke mně přistoupil a začal mě očichávat. Jeho pach mě štípal v nose, nebyl však nepříjemný. Zvířecí pižmo je pro lidský čich příliš pronikavé — alespoň dokud si na ně nezvyknete. První dojem je vždy rozhodující. Buď si voníte, nebo ne. V pralese neexistují kompromisy. Stejně jako v džungli civilizace.

Seznamovací rituál skončil tím, že Samuel olízl hlaveň pušky, kterou jsem svíral v ruce. Potom několika skoky zmizel v zelené houštině...

Jednoho rána jsem ucítil, jak do mě něco šťouchá. Otevřel jsem oči — a nade mnou stál Samuel. Díval se na mě, jako by mi chtěl něco říct. V takových chvílích je nejlepší nepřemýšlet. Prostě uděláte, co udělat musíte. Zabodl jsem nůž do země a posadil se na jeho sametový hřbet.

Svaly šelmy připomínaly tvrdé polštáře. Byly pevné, ale netlačily. Srst, které jsem se držel, byla na dotek příjemná a trochu lepkavá. Když se Samuel odrazil od země, začal jsem jeho pohyby vnímat, jako bych to byl já, kdo skáče a běží džunglí. Stal jsem se tygrem.

Překvapovalo mě, jak tiše jsem se pohyboval. Jak jemně jsem našlapoval a proplouval mezi keři a stromy, aniž bych zavadil o jedinou větévku, zbavený tíhy vlastního těla.“

„Jak dlouho jste na tom tygrovi jel?“ zeptal se novinář.

„Když už jednou sedíte na hřbetě tygra, nikdy na to nezapomenete. A je docela jedno, zda jste se na něm udržel půl minuty, nebo půl hodiny. Takový je zákon džungle.“