Na hnůj nebo do řeky

Roky odpočíval starý kaštan na betonu v opuštěné továrně. Bylo tomu dávno, kdy ležel pod stromem a kdy do něj kopl malý chlapec a on dopadl na místo, na kterém je.  

Většinu času se nudil a zíval, ale jednoho dne přilétlo na panel semínko a pravilo.

„Slyšela jsem řeči, že voda je branou k novému životu. Mnohem krásnějšího než je ten náš.“

„Pchee!“ Poskočil kaštan. „Viděl jsem semena ve vodě a po pár dnech byla rozmočená a plesnivá. Nebyl to pěkný pohled. S vodou nechci mít nic společného.“

„Slyšela jsem,“ nedalo se odradit semínko, „že i půda může být vstupem k novému a krásnějšímu životu.“

„Každé semeno tam hnije stejně jako ve vodě. Jakmile je jednou pohřbeno, je s ním konec.“ Řekl starý kaštan. 

„Viděla jsem, jak z místa, kam spadla mandle, vyrostl zelený klíček.„

„Zeptala ses klíčku, zda se pod zemí, nesetkal s mandlí?“

„Řekl, že o žádné mandli nic neví.“

„Tak vidíš! Musíme se držet na vzduchu, chránit se před deštěm a doufat že nás nesní. Je to život dlouhý a jednotvárný, ale je to náš osud. Přežijeme všechny.“

Zvednul se silný vítr, který semínko odvanul na hnůj a kaštan se skutálel do potoka.