Malíř a hudebník

Někdy se stává, že ztráta může být tak zásadní a hluboká, že je člověk schopen obětovat vše co má, jen aby ... Povídka o hudebníkovi a malíři, kteří byli stiženi stejným osudem. 

Byl jednou jeden malíř. Nedělal nic jiného, než že maloval jeden obrázek za druhým. Bez vůně olejových barev a bez zvuku, který vytváří štětec při malbě, by nemohl žít. Tvořil v dřevěné chatrči, nedaleko vesnice. Obrazy, které namaloval, si nenechával, ani je neprodával, ale vyměňoval je za prázdná plátna a barvy a taky za jídlo a pití. Ve vesnici nebyl dům, ve kterém by nevisel jeho obraz. Maloval zvířata, stromy, trávu, brouky. Jednoho večera se rozhodnul namalovat východ slunce. Ještě nikdy nemaloval venku. Vždy tvořil jen ve své chatrči. V přítmí. Když ráno vycházel z domu, cítil ve svém srdci podivné vzrušení. Byla tma, ale cestu znal dobře. Stoupal po východní straně na kopec. Když dosáhnul vrcholu, postavil plátno, připravil si barvy a čekal.

Tma se pomaloučku rozpouštěla, ale sluníčko ještě vidět nebylo. Za malý okamžik se v dáli objevila žhavá láva. Pomalu narůstala a kynula. Malíř hbitě nanášel ohnivou oranžovou, kterou smíchal se žlutou a přidal červenou barvu. Byl uchvácen. Slunce vypadalo jako otevřená krvácející rána. Jako v sugesci hleděl do dáli a splýval se žhavým. Přestal malovat, a zůstal stát jako socha, bez pohybu.  Štětec mu vpadnul z ruky. Pak klesnul do trávy a ztratil vědomí. Probudil jej až cinkot zvonečku. Zatoulaná ovečka olizovala jeho plátno. Když otevřel oči, viděl jen šedé šmouhy a čáry a temnotu. Pastevec, který svou ztracenou ovečku našel, odvedl oslepeného malíře zpátky do chatrče.   

Byl jednou jeden hudebník. Od svého útlého mládí byl fascinován tóny. Svůj život zasvětil hudbě. Naučil se hrát na housle, klavír i trubku. Hluk a klokot městského života jej vyhnal do malebného údolí na samotu. Tam byl šťasten. Prostředí bylo obklopené tichem, ve kterém tvořil podle své libosti. Nemusel nikam chodit, nebo se za něčím pachtit. Po probuzení si zahrál na trubku, pak se šel projít do lesa, kde hrál na housle a večer skládal melodie na pianu. Tóny vnímal jako barvy, které nanášel do notového zápisu. Každý měsíc přijížděl kurýr, kterému dával své skladby, a ty se dobře prodávaly.

Jednoho dne začalo hudebníkovi pískat v levém uchu. Zpočátku se písklavý tón objevoval a ztrácel. Byly dny, kdy jej neslyšel, ale s postupem doby tón útočil tak urputně, až se nakonec uhnízdil v uchu natrvalo. Za měsíc už vnímal písklavý tón i na pravé straně a každým dnem se nepříjemnost stupňovala. Hudebník už nemohl skládat, ani hrát. Odjel se léčit od města, ale léčba nebyla úspěšná. Zvuk v hudebníkových uších neustával, nýbrž vzrůstal a nabýval hmotnosti. Hlava mu těžkla a život jej opouštěl. Odjel zpět na svou samotu, ale ani tam neměl pokoje. Jednoho dne večer uslyšel ve své hlavě obrovskou ránu a pak nastalo ticho. Neslyšel už vůbec nic. Ohluchnul.     

Bez své tvorby malíř i hudebník pozbyli smyslu, proč žít. Už nenacházeli důvod, proč každý den vstávat z postele do nového dne. Proč krmit své tělo. Nic je už nedokázalo rozveselit.

Malíř, který viděl jen temnotu a po ničem jiném netoužil, než aby se mu navrátil zrak, měl ve své chatrči sen. Ve snu se viděl jak klečí před zeleným kamenem a v tichosti pokládá své čelo na horký kámen, a slyší hlas. „Svůj zrak můžeš mít zpět, ale Něco za Něco. Chceš-li vidět, musíš najít umělce, který trpí podobným osudem.“ 

Hudebníkovi, který nic neslyšel a toužil, aby mohl opět rozehrávat tóny a tvořit, se zdál sen, ve kterém se vznášel v prostoru, ve kterém rezonoval hlas „Chceš-li opět vnímat zvuk, musíš najít umělce, který je stižen podobným osudem jako Ty. Ale pamatuj! Něco za Něco.“ „Kde? Kde jej mám hledat? Dám vše!“ Vykřikl ze spaní hudebník, ale sen se rozpadnul.  

Nebýt snu, oba umělci by se ze světa vytratili. Při životě je držela jen podivná naděje. Najít umělce postiženého stejným osudem. Ale co je to Něco za Něco? Oba byli rozhodnuti dát vše, co mají, jen aby se jim navrátil jejich milovaný smysl, kterým nasávali božské.

Osudný den vstali zároveň, jak malíř, tak hudebník ze své postele. Malíř viděl, ale stal se hluchým a hudebník opět slyšel, ale neviděl. Oba se nadechli s vděčností k novému životu.