Léčitel

Každým rokem na jaře kartáčuji svůj trávník. Vyčesávám z něj zvláštní chloupky, které jsou bílé a jemné; oku téměř neviditelné. Na hřebenu ulpívají takové chuchvalce nebo chomáčky, které jsou .....

které jsou tvořeny vlákénky tenkými jako pavoučí nožky.

Jsou skoro průsvitné a zviditelní se až proti světlu. Jsou to přesně ty vlákénka, které jsem tu a tam spatřil skrze sluneční paprsek, když jsem seděl na zahradě a nezabýval jsem se ničím konkrétním; nalétávaly na můj trávník a snášely se jako parašutisté jedno po druhém.

Nikdy „zámotek“ který je z trávníku vyčesán a vypadá, jako obří pavoučí hnízdo nevyhazuji, neboť se vlákna dávají opět do pohybu a rozlétávají se mi po zahradě znovu. Chovají se jako kdyby byly živé.

Přiložil jsem zapalovač, abych chomáč zapálil a tím ho na dobro zlikvidoval. Tavil se jako vlasy až vytvořil hnědou hrudku, která už dále nehořela a jen měnila barvu do černa.

Začalo mne to bavit, a proto jsem pokračoval v rozpuštění dále. Hrudka se zmenšovala a zmenšovala a proměňovala se v kouř. Nedopatřením jsem vdechl trochu dýmu do plic a začali se dít podivné věci.

Ozval se hlas (ale nikoho jsem neviděl): „Děkuji ti, že jsi mne vysvobodil a za to ti mohu splnit jedno přání.“ 

„Přeji si“ řekl jsem neznámému „abych okusil stav, ve kterém bych si už nic nepřál“ řekl jsem schválně sarkasticky, abych se „neznámého hlasu“ zbavil.

Neviditelný pravil: „Přeješ si všechno najednou a to se stává jednou za tisíc let.“

Nechápal jsem to, protože jsem si přece přál, abych už si nic nepřál, a namísto toho staví mé přání do světla něčeho výjimečného.  

„Všichni si něco přejí“ ozval se Neviditelný, jako by tušil mé rozpaky „a já jim vždy přání vyplním, ale přitom se musím usmívat, protože vím, že za nějaký čas si budou přát něco jiného, nebo budou litovat svého starého přání a tak dále a tak dále. Ty si přeješ všechno a to je výjimečné! Staniž se.

V momentě vyslovení zaklínadla jsem se proměnil v dým a stoupal společně s Neznámým ke hvězdám.