Kouzelný štětec

Byl jednou jeden malíř. Jeho oči byly o něco větší, než by se na jeho drobnou hlavu slušelo — vlastně byly přímo velikánské. Pro malíře jsou oči tím, čím je pro hudebníka sluch. Velcí malíři vnímají barvy, které většina lidí nevidí.

Človíčkové pak stojí v honosné galerii a v duchu si šeptají: „Ach ta barva... Ta nádhera!“ A vzpomínají, že i oni bývali mladí a plní sil; že svět, který tehdy drželi na dlani, zářil všemi barvami.

Malíř, o němž píši, měl navíc hbité prsty. Kreslily kouzelné linie, jako by ani nepocházely z tohoto světa. Namaloval všechno, co se namalovat dalo, a scházel mu už jen západ slunce.

Odstěhoval se proto z velkoměsta do malé chatky na břehu moře s jasnou oblohou, bez světelného smogu.

Každého podvečera vystupoval na vysokou skálu, aby tam maloval západ slunce. Když se však ráno na plátno podíval, pokaždé se ho zmocnilo zklamání. Nedokázal zachytit to kouzlo, jež ze Slunce vyzařovalo. Měnil plátna za stále jemnější, zkoušel jiné štětce a přimíchával do barev tuřín, rajče i ibiškový květ.

Maloval jeden obraz za druhým, a přece nebyl cíli o nic blíž než na počátku. Byl zoufalý a nešťastný. Tvar Slunce byl prostý — namaluje jej každé dítě — jenže klíčem byla barva, a tu se mu stále namíchat nedařilo. Navíc bylo Slunce každý podvečer o nepatrný odstín jiné.

Jednoho dne dostal vysokou horečku. Celý se třásl a věděl, že tentokrát malovat nepůjde. Uvařil si čaj s rumem a zachumlal se do přikrývek. Na skříních, vedle židle, pod postelí — všude se povalovaly jeho nepovedené „západy slunce“. Jedno plátno objevil dokonce i pod polštářem. Rozhněvaně mrštil nezdařeným sluníčkem do kouta a přitom se udeřil nosem o hranu postele.

Z nosu mu vyklouzla kapička krve a dopadla na bílé prostěradlo. Zadíval se na karmínovou skvrnku. Připadala mu jako dokonalý západ slunce a on si v tu chvíli přál umět namíchat přesně takovou barvu.

Sluníčko se náhle roztočilo, usmálo se na malíře a podalo mu malířský štětec. Malíř si myslel, že spí a tak se ničemu nedivil a převzal si nabízený štětec. Po probuzení dychtivě hledal své slunce, ale na prostěradle zůstala jen rezavá skvrna, při okrajích zhnědlá.

Cítil se odpočatý, sbalil tedy malířské náčiní a vykročil na skálu. Na útesu rozložil rám s bílým plátnem, připravil štětce a začal míchat barvy. Zhluboka se nadechl, neboť toho večera bylo Slunce neobyčejně ohnivé. Teď, anebo nikdy, pomyslel si. Nabral barvu na štětec, ale než stačil přenést Slunce na plátno, zahlédl na zemi něco lesklého — muselo mu to vypadnout z malířského pláště.

Odložil kapající štětec do trávy a zvedl ten, který zářil. Sotva jej sevřel v prstech, připadalo mu, jako by s ním maloval odjakživa. Věděl, co má udělat. Barvu nabíral přímo ze sluníčka. Namířil štětec ke Slunci a přenesl jeho žár na plátno.

„Ano!“ zajásal. „Naprosto dokonalý odstín!“ Než se Slunce ponořilo za obzor, stihl namalovat nejkrásnější západ slunce pod Sluncem.

Ve svém domečku nakláněl čerstvé plátno ze strany na stranu a nemohl se ho vynadívat. Druhého dne zkusil namalovat modré nebe, trávu a stromy. Namočil štětec do květiny a odebral jí odstín žluté; otřel jej o oblohu a nabral modř; namířil na moře a získal temnou zeleň; přejel jím po křídle letícího racka — a měl bílou.

Obrazy malované kouzelným štětcem vypadaly jako živé. I sám malíř se jim podivoval, neboť se někdy zdálo, že v nich ptáci opravdu létají a moře se vzdouvá tak mocně, že se každou chvíli přelije přes okraj rámu.

Obrazy se dobře prodávaly a malíř se stal velmi slavným. Nikomu však neprozradil, jakým způsobem své barvy míchá.

Jednoho dne se pan Namáček — tak se malíř jmenoval — rozhodl překonat sám sebe. Napadlo jej namalovat něco, co ještě nikdo před ním, ba ani on sám, nenamaloval. Namaluje hrad, v němž bude možné jíst, pít i spát. Objednal obrovské plátno, k němuž nechal vyrobit mohutný dřevěný rám. Přistavil si štafle a pustil se do díla.

Tři dny a tři noci pracoval jako v horečce, až byl hrad postaven — tedy, pardon, namalován. Hrad vypadal jako by tam skutečně stál. Barvy ještě nezaschly a čišela z něj novota. Namáček sestoupil ze štaflí, odcouval padesát metrů a po tváři se mu rozlil úsměv.

Další týden pracoval malíř na interiéru hradu. Otevřeným oknem namáčel štětec do Slunce, Měsíce i hvězd.

Pan Očko, který malíře tajně pozoroval, později vyprávěl, že Namáček vcházel tajemným vchodem přímo do obrazu. Co tam dělal, netušil; věděl jen, že po několika hodinách vycházel unavený ven — a přece nikdy nebyl umazaný od barev. A to bylo náramně podivné, protože každý malíř se přece od barev zašpiní.

Když bylo dílo hotovo, svolal Namáček vlivné novináře, aby se jako první přesvědčili o novém umění, které se zrodilo pod jeho štětcem. Novinářů bylo asi padesát osm a všichni se pohodlně vešli do hradního trůnního sálu uvnitř obrazu.

Pan Namáček seděl na trůnu a jako císař ukazoval na safíry, diamanty a na všechno to zlato, které namaloval.

„Fenomenální!“ vykřikovali pozvaní hosté.

„Pánové, tohle ještě není všechno,“ oznámil pan Namáček ze svého trůnu. „Rozhodl jsem se vytvořit celou planetu. S oceány, útesy, stromy a zvířaty…“

„Ne, zatím bez lidí,“ odpověděl na otázku pana Nosíka z listu Srážka rovnoběžek, zda namaluje také obyvatele. Potom pokračoval:

„Lidé by na takovouto planetu mohli jezdit na dovolenou, anebo na ní dokonce žít. To už nechám na lidstvu, jak s mým uměním naloží. Teď mě nechte tvořit. Budu potřebovat obrovské plátno a spoustu času, ale pevně věřím, že se mi dílo podaří.“

Když byla obrovská konstrukce hotová, dal se malíř do díla. Nabral štětcem Měsíc, potom kousek Venuše a Marsu, do všeho přimíchal trochu oblohy a plácl štětcem o bílé plátno. Sám se podivoval, s jakou lehkostí mu dílo roste pod rukama, a za dva měsíce se už fialová planeta vznášela několik metrů nad zemí.

Mezi pozvanými hosty byli jen ti nejvýznamnější človíčkové. Bylo jich tři sta padesát osm. Mohlo jich být i čtyři tisíce, protože na planetu by se vešli všichni — jenže tolik důležitých lidí se nenašlo.

Zástup vyvolených prošel mlhavou branou a objevil se na vrcholu útesu. Hluboko pod jejich nohama se vlnilo azurové moře, obloha byla temně fialová a vítr jemný jako samet.

Ale co to? Ozvala se rána, jako když udeří hrom. Planeta praskla a puklina se rozběhla krajinou rychlostí blesku.

Nastal chaos. Významní lidé se chovali jako vyplašené opice a pokoušeli se zachránit skokem z obrazu ven. Pozdě! Planeta se rozpadla na dvě poloviny a spolu s ní se rozpůlil i malířův štětec.

Pan Namáček nedokázal domyslet složitost gravitace. Vytvořil dílo příliš hmotné. Byl přece jen malířem, ne fyzikem.

Padal a padal do černého prostoru a styděl se za to, že byl tak pyšný... Vtom se probudil ve svém domečku u moře, zachumlaný do přikrývek.

Dopil čaj s rumem a zaplavilo ho štěstí, nad tím, že smí namalovat svůj západ slunce – takový, který nemůže nikomu ublížit.