Jedna bota povídala

Před vstupem do chrámu si každý sundává boty a vstupuje bos. Modlí se tam chudáci, co nemají do pusy i boháči v krásných šatech. Před chrámovým prahem se zadívá otrhaný sandál na naleštěnou polobotku a povzdechne si. 

„Podrážku mám prošlapanou, řemínek roztřepený a nikdo už by neřekl, že jsem kdysi býval krásným červeným sandálkem.“  

„Zle se chová tvůj pán. Jsi špinavý a páchneš potem.“ Řekla zářící botička a setřepala ze špičky zrnko prachu.

„Můj pán má jen mně.“ Řekl sandál. „Když jde do práce, jde se mnou, když chodívá nakoupit, nazuje si mě a teď jsme spolu přišli, aby se pomodlil.“

„Můj pán mě nebere téměř nikam.“ Vzdychla polobotka. „Má dalších dvacet párů a než na mne přijde řada, kalendář je otrhán. Většinu času trávím v temném botníku a tiše doufám, že si mě vezme na nohy. Vlastně ti závidím. Moje podrážka se nikdy neprošoupe a barva pod sluníčkem nevybledne a já  tak nebudu moci poznat svět.“