I Osvícení má své peklo

Po své fyzické smrti se duše tlačí před Nebeským soudem, kde jsou posuzovány jejich skutky a činy a podle kterých vcházejí na různé cesty. Drtivá většina z nich padá zpět na planetu Zemi, kde se opět rodí.  

Málokdy se stává, aby dosáhla duše Osvícení.

Všechny osvícené duše vcházejí do Nebeské brány a jsou neskonale šťastné a spokojené se svým osudem. Dosáhli na nejzazší metu, jakou lze lidská bytost dosáhnout. Nelitují svého času ani úsilí. Tak to chodí po věky.

Jednou přijde k Nebeské bráně další osvícená duše, ale ta namísto vděku si hrozně stěžuje: „Proč jste odkládaly moje přijetí do Nebeské brány?  Proč jste mne neustále posílali zpět na zem? Vždy, když už jsem měl osvícení na dosah, mi vyklouzlo z těla. Dělal jsem vše, abych se s ním střetnul. Postil jsem se, týral své tělo tisíci a jedním způsobem, žil v odlehlých koutech světa …“

Případ se dostane k velké Prozřetelnosti, která se zadívá do papíru a pokyvuje hlavou: „Ano, tato osvícená duše má pravdu.  Proč jste ji do Nebeské brány nevpustily už dříve?

Nebeský soud: „S ohledem na dobré mravy se to neslušelo, aby dosáhnul Hitler tak brzo přijetí. Museli jsme celou záležitost pozdržet a posmažit ho.