Hra

Byla jednou jedna babka, a ta měla čtyři jabka. Nebyla to obyčejná babka, ale jabkojedka a ty jablíčka nebyla obyčejná, ale kouzelná. Jsme přece v pohádce a v pohádce se bez kouzlení neobejdeme.

„Tak jaké si vybereš?“ ptala se jabkojedka Honzíka, který držel v ruce dvě jablíčka a nemohl si vybrat.
„Jsou v nich červi?“

„Možná ano, možná ne, dokud jablíčko nerozkrojíš, nebudeš mít jistotu. Já ti mohu dát pouze jedno jediné, tak už si vyber; pospíchám.“

Chlapec jablka potěžkal, jako by ty červivá měla být ta lehčí. „Toto si vezmu“ poděkoval babce a odcházel k řece. Léto odcházelo a voda byla na koupání příjemně teplá. V ruce držel červené jablíčko, ale ještě se neopovažoval zahryznout. U řeky si sedl na kámen, vytáhl nůž a jablíčko rozkrojil.

Uvnitř se kroutilo pět červíků. Chlapec jednoho po druhém nabíral na špičku nože a házel do protékající vody. Když chtěl nabrat posledního červíka, ozvalo se z nitra jablka:

„Dobře sis vybral, ty tři, které jsi utopil v řece byli zlí duchové. Toho posledního, který zůstal, nevyhazuj. Červík je kouzelný. Sněz ho i s jablíčkem a mě polož na zem.“

Chlapec zavřel oči a snědl sladký plod i s červíkem. Svlékl se a skočil do vody. V tom okamžiku se proměnil v rybu. Stal se malým karasem se stříbrnými šupinami. Pohupoval se od hladiny ke dnu a kolébal se jako by se plavat teprve učil. A opravdu, Honzík ještě nikdy nebyl rybou a tak se musel naučit pohybovat s ploutvemi. Nejsilnější byla ocasní, se kterou švihal ze strany na stranu. Začala mu být zima, jestli se to tak dá říct, protože ryba zimu tak jako lidé necítí, ale Honzík přece jenom ryba nebyl, a celý se třásl.

V momentě kdy si uvědomil, že už rybou být nechce, se proměnil v chlapce a stál na břehu řeky. Zjistil, že není vůbec mokrý, a tak se mohl obléknout. Na nebi se vznášelo hejno kachen. Honzík se zadíval na ptáky a už se vznášel a pod sebou měl řeku, která vypadala jako provázek. Tenký a zakroucený.

Létání bylo mnohem nebezpečnější než plavání. Ryba jen tak nespadne na dno, pěkně se v kapalině pohupuje, je sevřená a v bezpečí. Chlapec mával křídly a mával a jeho let vypadal jako by byla kachna nemocná. Už to vypadalo, že si natluče, ale těsně nad zemí se prudkým pohybem křídel vznesl vysoko nad mraky. Létání se mu líbilo více než plavání. S výšky se spouštěl dolů a pak stoupal zpět do oblak, ze kterých se znova snášel, div mu srdíčko v opeřené hrudi nevyklouzlo ven. A když už toho měl tak akorát, proměnil se v chlapce a stál na břehu řeky.

Vítr roztančil vrbu, která šuměla a mávala svými listovými provázky. Honzík v sobě pocítil protékající sílu. Pomalu se nadechl, pak udělal hluboký výdech. Stal se stromem. Byl pevně zakořeněn a spojen se zemí. Ze shora nasával slunce a ze spodu se krmil mlékem půdy. Bylo mu tak krásně, že když se proměnil v chlapce, byla už noc. Hvězdy zářily jako drahokamy. Honzík se zadíval na oblohu a proměnil se v pulsující hvězdu. Nasával sám sebe a vyzařoval světlo, které letělo nekonečným prostorem do neznáma. Rozdával své paprsky a dělalo mu to moc dobře.

Čas ubíhal, ne přímo letěl a pádil. Když se proměnil v chlapce, a dostal se zpět, řeka tam už nebyla. Nebyla tam ani vrba, ani kachny. Nebylo tam nic než pustina. Jen písek a kamení a vybledlé hvězdy.

„Tak které jablíčko?“ Ozvalo se tlumeně a zdálky. Honzík uviděl babku, která měla v košíku několik červených plodů. „Chci takové, které mne vrátí zpět na břeh řeky, k vrbě a kachnám a sluníčku.“ Jabkokjedka podala Honzíkovi, malinkaté jablíčko a usmála se.

Když dojedl Honzík poslední sousto, uslyšel šplouchání vody, a když oči otevřel, uviděl na obloze hejno kachen. Pomalu složil nůž, vložil jej do kapsy a vracel se domů.