Hlinožrout

Kdesi na kraji lesa, tam kde se cestička mění v bahnitou louku, se zaradoval Hlinožrout, když si vzpomněl jak je mu dobře. „Živím se hlínou, a ta je přece všude.“

Pomyslel si. „Stačí si jen rýpnout a už mám kousek hromádky v puse.“ A polkl hlínu. „Mňam. Jak je dobrá a jak je každé sousto jiné. Někdy hořké jindy sladkokyselé, podle toho co je zrovna v půdě za tajemství a to jsem ještě neprozradil, že se jen převaluji. Ze strany na stranu jako sud, někdy stačí jedna otočka, jindy jich dám i více, a takto se přetáčím od jedné bašty k další.

Když narazím na kámen, jednoduše se odkoulím jinam. Hlíny je všude dost, a když prší, tak to je teprve papačka! Mazlavé bláto je totiž delikatesa.“ Zamlaskal Hlinožrout a byl naprosto přesvědčen, že nikdo si nežije lépe! „Čerstvá, vlhká hlína, s žížalí příchutí. K tomu od vedle hrst oranice a všechno je zadarmo. To je přece báječný život!“ Vykřikl, už docela nahlas Hlinožrout, převalil se na bok a spokojeně usnul.

Ale protože tak rychle usnul, zapomněl se zmínit o tom, že hlína z pole chutnala po bramborách, ta z lesa byla vždycky cítit mechem a že jeho nejoblíbenější byly kopečkové krtince, protože mají tu správnou nadýchanou konzistenci, skoro jako dort. Chuť je tak lahodná, že se po ní jen oblízneš a máš pocit, že jsi snědl celou hostinu.

Ale kdysi dávno nežili Hlinožrouti, a nebyl ani les, co tu roste, ani řeka, která tudy protéká, ale jen vysoká tráva, kde pod zemí žili krtci. Jednomu takovému říkali Břicháč, a ten byl pořád hladový a tak zkoušel jíst, co mu padlo pod nos. A nejvíce tam padala hlína, kterou zpočátku jen uždiboval, ale pak zjistil, že se dá jíst a tak si ji začal přidávat k žížalám, jako si maže člověk máslo na chleba. A protože žížal nebylo nikdy dost, a hlíny spousta, pustili se do toho nápadu všichni krtci a hlína se stala gastronomickou senzací. Stromy na to už sice přišli dávno, ale Břicháč byl prvním mezi krtky, který s tím začal a stal se tak legendou, o které si Hlinožrouti vypráví dodnes.

Když se při pohledu na žížalu dělalo krtkům zle, přišel jeden chytrý prapředek, kterému říkali Modrofus na nápad, skončit s životem pod zemí a žít na sluníčku pod modrou oblohou. Modrou sice neviděl, protože na to neměl ty správné oči, ale zato cítil vůni čerstvé půdy. A jaké! Povrchová půda byla slaďoučká a mnohem lepší než ta pod zemí. Protože čím jdete více do hloubky, tím se kvalita hlíny ztrácí. Navíc se na zemi mohlo jen tak lenošit, což bylo strašně zábavné a co je důležité, už nebylo potřeba hloubit nory a dřít se od úmoru do úmuru v temnotě a vlhku. I všem ostatním krtkům se takový život líbil a tak se Modrofus stal legendou, o které si Hlinožrouti vyprávějí dodnes.

Když už krtci už nepotřebovali shánět žížaly a hrabat se v podzemí, tak se jen váleli a lenošili a za sto dvacet šest nebo sto dvacet devět generací, přesně to už neví nikdo, měli tělo krásně válcovité bez nožiček a hrabadel, a vypadali jako zaprášená okurka. Kožíšek, který byl děsně praktický pro život v noře, se proměnil na typ kůže, jakou mají rypouši sloní. Byla tlustá a na krku se jim dělaly faldy. Když se do takové kůže zkousla liška, neprokousla nic a navíc chutnala po hlíně a to je pro všechny masožravce odporné. A hned se to rozkřiklo, že takový hybrid krtek je k ničemu, tedy že není k jídlu a dali všem krtkům pokoj.

Ale ta největší proměna nastala se zrakem. Pod zemí toho k vidění mnoho nebylo, a tak nebylo potřeba ani vidět. Ale na sluníčku, téměř slepí krtci, začali vnímat barvy a stromy a ptáky a všechen ten cvrkot a bzukot. A když krtci viděli co všechno je na tom krásném světě k vidění přemýšleli o tom, proč je zelená barva zelenou, odkud se bere vítr, nebo jak daleko je slunce, a tím přemýšlením jim narostly krásné velké oči, které vypadaly jako lidské. A kdybyste v lese potkali Hlinožrouta a podívali jste se mu do tváře, mysleli byste si, že se na vás kouká dítě.

Ale toto všechno se nestalo hned, tak jako najednou nevyroste strom nebo nevznikne měsíc Proměna krtka na Hlinožrouta trvala tisíc šest set padesát nebo tisíc šest set padesát osm generací, ale přesně to už neví nikdo a pokračování bude příště.