Lékaři v pražském IKEMu voperovali 58letému muži umělé srdce. Znamená to snad, že se stal robotem bez emocí? Jinými slovy - potřebujeme srdce, k tomu abychom měli emoce?
Máme zakořeněno spojení srdce s emocemi. Na rozdíl od myšlení, které můžeme lehce měnit a naklánět, tak jak se nám to právě hodí, emoce pokládáme za něco, s čím se nedá nic moc dělat. mnohdy to ani nechceme, neboť emoce to jsme přece my sami v ryzí nezakalené podobě. Čirá podstata našeho bytí. Vytváříme si romantické snění o srdci. Lví srdce, falešné srdce, věrné srdce apod.
Zde bych uvedl zajímavý jev vtištění u vylíhlých kachňátek, které si ihned po vyklubání z vejce vytvářejí sami představu o tom, kdo budou jejich rodiče. Může to být kachna tak jako náhodný člověk, ale třeba i kopací míč. Záleží na tom co, nebo kdo, bude zrovna u toho.
Mechanismus tvorby emocí u člověka je tak jemný, že mu mnohdy uniká fakt, že si je sám vytváří. Jsou to vzorce, podle kterých se potom chováme.
Stačí jen „zmáčknout tlačítko“ a rozjede se vlna emocí přesně podle vytvořeného schématu. Jinými slovy my sami jsme tvůrci svých emocí. Je pravda, že jsou emoce zasazeny hluboko v nás, ale to neznamená, že s nimi nemůžeme pracovat, že je nemůžeme přeprogramovat, tak jak to děláme s názory.
