Chrám

Čoj-chej byl převozníkem ve staré Číně. Za vlády tlustého císaře Pcho-ju. S odřenou loďkou převážel lidičky na druhý břeh řeky. 

Otec mu radil: „Nepádluj rychle ani pomalu. Budeš-li pádlovat rychle, tvá síla brzy odejde, a když zabíráš pomalu, nevyděláš si na chleba, a když slunce sype své bohatství, pak i ten nejchudší rybář vesluje v moři zlata.

Čoj-chej měl dobré srdce a převážel i chudáky bez kapes. Cesta na druhý břeh byla tak akorát na jeden příběh a Čoj-chej  příběhy miloval a žebráci, kteří neměli ani ždibec chleba vyprávěli zajímavé věci. Bohatí kupci většinou mlčeli.

Jednoho dne se mu tulák s krásným úsměvem na tváři svěřil, že má svůj chrám. Čoj-chej se usmíval, protože měl před sebou chudáka a ne císaře.

„Počkej a nesměj se mi“ pravil tulák. „Roky jsem jej stavěl. Každou cihlu jsem vyrobil, mramor nalámal a kameny obrousil. Chrám je v mé mysli.

„Nač je ti chrám v hlavě?“ Ptal se převozník.

„Uvnitř chrámu jsem dosáhl takové podoby štěstí, že jej nechci vyměnit za nic. Jsem tak šťastný a spokojený, že pocit nedokonalosti a neklidu ustal jednou provždy. Můžu být kdekoliv a nic mne neruší. Nic mi nevadí. Jsem stále šťastný, nikdy se necítím špatně.“

Slunce zapadalo a Čoj-chej zabral pádlem ve zlatě a tiše tulákovi záviděl.