Černá věž

Byla jako magnet. Od pradávna se tyčí k nebi a nikdo neví, co se skrývá na jejím vrcholu. Její stín, tenký jako jehla, protíná celý kraj a dosahuje až k moři. Kletba, nebo proroctví? Každý, koho znám, by chtěl vědět, kdo ji postavil a proč?

Kdo se kdy pokusil vystoupat po jejím točitém schodišti, už se nevrátil, aby nám mohl vyprávět, co se tam skrývá. Mnoho silných a odvážných mužů zmizelo za jejími dveřmi, které přitom nikdy nebyly uzamčené. Stále dokořán čekaly na dalšího odvážlivce.

Od dětství jsem si hrával v okolí věže. Byla pro mě záhadná, nikoli však nepřátelská. Přibližovat se k ní bylo přísně zakázáno, ale co dospělí zakazují, vnímají děti jako pozvání.

Kdykoli jsem dveře věže otevřel, vyvalil se z jejího nitra chlad a pach vlhkého kamene. V šeru vystupovalo kamenné schodiště a vinulo se vzhůru v nekonečné spirále. Kromě něj uvnitř nic nebylo.

Na první schod jsem však nikdy nevkročil. I dětská zvědavost má své hranice, za kterými začíná strach. Bál jsem se, že kdybych je překročil, už bych se nevrátil. Za každým, kdo vstoupil, se dveře zavřely — a ten člověk byl ztracen.

Uplynulo mnoho let a věž pohlcovala další a další muže. Nic se nezměnilo kromě mě: zesílil jsem a stal se válečníkem. Nechával jsem se najímat do různých válek a sporů, poznával cizí země, lidskou proradnost a zradu, ale také válečnou kořist a radost dobyvatelů. Nebál jsem se ničeho, dokonce ani své smrti, černá věž se mi však stále vracela do snů.

Nakonec jsem jejímu volání podlehl a vrátil se domů, do kraje ležícího pod jejím stínem. Když odeznělo vítání a první radost z mého návratu, zeptal jsem se na věž. Odpověď se za ta léta nezměnila: Nikdo se ještě nevrátil. Tehdy jsem se rozhodl: zítra vstoupím do černé věže.

Vzal jsem si jen lehkou zbroj a svůj meč. Teď stojím na kamenném schodišti a dívám se, jak se za mnou dveře pomalu zavírají.

„Bum!“

Tma.

Stoupám výš a výš. Přede mnou se vždy odhalí jen polovina schodiště; jeho pokračování vystoupí ze tmy teprve poté, co obejdu další půlkruh. Soudě podle uplynulého času a svých zkušeností bych už dávno měl stát na vrcholu. Vrchol však nikde. Jen další schod.

Usedám, abych si odpočinul. Myslí mi probleskne představa návratu, ale okamžitě ji svrhnu do hlubiny pod sebou. Odkládám i zbroj. S kým bych tu bojoval? Není tady živé duše.

Nacházím jen kosti, které musím překračovat. Zpočátku jsem nenacházel žádné. Potom se začaly objevovat, až ležely téměř na každém schodu. Jak pokračuji, znovu jich ubývá. Už dlouho jsem nezahlédl jedinou lebku. Zdá se, že jsem vystoupal výš než kterýkoli z mužů přede mnou.

Už nedokážu říct, kolik času uplynulo. Možná několik dní. Slábnu. V ústech mám sucho a žaludek se svírá hladem. Už téměř nekráčím. Po schodech se plazím jako had. Vrátit se je nemožné. Tělo umírá, jen má duše dál stoupá vzhůru, jako by právě ona dostala druhý dech.

Stal jsem se další obětí černé věže — jedním z těch, kteří zaslechli vábivý hlas neviditelné sirény, následovali jej a už se nikdy nevrátili. Rád bych všechny varoval před tímto dobrodružným nesmyslem. Jenže kdo jednou vstoupí na schodiště černé věže, už se nevrátí. A já už nemohu nikomu vyprávět, co se v ní skrývá.