Běhání trochu jinak

Shodou podivných událostí jsem se ocitl v japonském vězení. Ve vězení jsem seděl s Akihišitem. Byl to prostý člověk a rybář, který si odpykával trest za to, že lovil ve vodách, ve kterých byl lov přísně zakázán.

Japoncům vousy moc nerostou, ale Akihišita ho měl pěkně rostlý a černý a rád se za něj držel. Jeho svalnaté tělo se ve světle lesklo a kysele zapáchalo. Páchl od všech těch ryb, co jich za svůj život spořádal nebo se o ně otřel. Chobotnice, krevety, kraby a ryby, ze kterých si vybudoval tělo, se postupem času vypařovaly do společné cely, ve které se rozlévala atmosféra slaného pobřeží a chaluh.

Japonci vypočetli, že rýže, kukuřice a hrášek vězňům musí stačit, protože si nic jiného nezaslouží, a taky proto že většinu dne jen proleží a prokoukají do zdi. Vězeňská strava se tedy skládala jen z rýže s kukuřicí nebo byla rýže s hráškem a Akihišita neměl možnost své tělo doplňovat elixírem mořské síly, jak nazýval všechno, co pocházelo ze slané vody a po čem jeho tělo prahlo. Jednou za měsíc byla i mořská řasa Wakame, a to ji Akihišita obřadně přežvykoval a koulel přitom šikmýma očima a vypadal jako japonský drak. 

Akihišita potřeboval energii, hodně energie, jeho vášní byl totiž běh stylem Bongo. Uprostřed cely nakreslil Akihišita bílou křídou kruh, a kolem kruhu běhal rychlostí metr za minutu. Oběhnutí kruhu trvalo méně než pět minut. Běhal v cele každý den a někdy proběhal i celou noc.  Usmíval se úsměvem prostého vesničana a bylo zbytečné mu vysvětlovat, že zatímco běží a užívá si své vášně, nemohu spát. Doktoři i básníci doporučují spát u otevřeného okna, doktoři kvůli čerstvému vzduchu a básníci protože můžete uvidět měsíc a hvězdy a můžete složit třeba báseň, ale když okno nemáte a navíc je v cele běhající a potící se Japonec, nemůžete spát zdravě.  Respektive nemohl jsem spát vůbec a tak jsem začal běhat s ním. Řekl jsem si, že ho to třeba přestane bavit, že se moc tlačíme, že si třeba uvědomí, jak je to pro druhého nepříjemné, všechny ty výpary a podupávání a hekání. Nastavím mu zrcadlo a třeba ho to trkne. Ale zatímco jsem běhal a nastavoval na japonského býka svou hruď, japonský drak trkl do mne. Běhání mne chytlo a stalo se mou vášní a já běhal s ním. Chvíli jsem dýchal na záda já jemu a chvíli on mě, podle toho kdo se na koho zrovna lepil. Nepředbíhali jsme se. Stačilo jen přibrzdit nebo přidat.

A co je tak skvělého na běhání ve vězeňské cele? Právě to, že to funguje. Běhání mi dodalo pocit svobody a po takovém běhu jsem se cítil příjemně unavený. Mohl jsem běhat, i když jsem byl zavřený a problémy se spaním skončily.

Když vám nezáleží na čase, nespěcháte, uvolníte se, čas hraje pro vás. Udržujete stejné tempo a čas plyne, a čím ho odteče více, tím více uběhnete, zestárnete, zesílíte … stačí si vybrat, na co zrovna člověk myslí. Já při běhání nemyslím na nic. Když v hlavě nemám jedinou myšlenku, nemám v ní ani starosti. Nemyslím na nic, jen běžím a udržuji tempo. Je to příjemný a osvobozující pocit.  Běhávali jsme i pozpátku, ráno se běhalo doprava a v noci zásadně vlevo.

Odkroutil jsem si sice nespravedlivý trest, ale z Japonského souostroví jsem odlétal ve skvělé kondici. V letadle, které mě neslo zpět do vlasti, mě nožky svrběly a tak jsem si chodíval na chodbičku před záchody dávat půlhodinové Bongo a v duchu děkoval Akihišitovi, bez kterého bych tímto způsobem nikdy neběhal.