Bambus, cvrček a prázdno

„Je krásné se mít, je krásné si žít,“ cvrlikal cvrček na bambusovém listu. „Nech toho fidlání, ať mohu naslouchat svému Prázdnu,“ zašuměl bambus.

Cvrček odskočil na leknín a řekl: „O Prázdnu jsem jakživ neslyšel. Můžeš mi o něm povědět více?“

„Prázdno je taková … no jak bych ti to řekl … taková hudba bez hudby a přece zní líbezněji než tvé cvrlikání a hlavně nemá konce a je nekonečně nádherné a všechno to vychází z tvého nitra,“ pravil bambus a spokojeně se kolébal ve větru.

„U všech cvrčků! Jak jsem živ, Prázdno jsem nikdy neslyšel, ani jsem ho neviděl a vůbec neděláš si ze mě legraci?“

„Je těžké pochopit takovou lehkost,“ zaduněl bambus, a pokračoval „lehkost, která není ani vidět, která není ani slyšet, a na kterou si nemůžeš ani sáhnout. Přitom je Prázdno tak jasné jako to svítící sluníčko nad námi. Nebo tak temný jako ten močál pod námi. Uvnitř mně není jediná myšlenka, která by vytvářela tón.“

„Cvrček žije krátce a cvrliká si za jasné noční oblohy, pod hvězdami a má jen samé pěkné myšlenky, na které se zvesela hraje.“

Bambus se nadechl a zamyslel se: „Prázdno je hudba bez hudby. Vlastně se dá říct, že má jeden tón… ale ani tón to nebude … a bude anebo nebude… a začíná to ve mně dunět. Ty proradný cvrčku, už se na nic nevyptávej a skákej pryč…!“