B o n g o

Ležím na zemi. Vysílen, ale šťastný. Dokázal jsem to! Čas: tisíc minut. Prožívám uvolnění a blaženost. Kolik roků jsem trénoval? Pět nebo šest? V hlavě mě šimrá slastný pocit ... 

... dostávám třas do nohou a prožívám záškuby, jako když vám někdo kladivem bouchne do stehna, ale v hlavě, v hlavě mi hraje slastná hudba. Boží! Dokázal jsem to! Mám takovou radost a v té radosti pozoruji své tělo z výšin, a pokyvuji na ně, jako mocnář pokyvuje na svůj lid, ze kterého čerpá svou sílu a svá vítězství.  

Uběhnul jsem tisíc metrů stylem Bongo. Tuhle metu jsem měl trvale před očima, ať už byl den nebo noc, jaro nebo zima. Běhával jsem kdykoliv jsem měl chvilku a mohl jsem trénovat prakticky kdekoliv. Dnes jsem běžel téměř sedmnáct hodin, v kuse a bez přestávky a povedlo se! Cítím se báječně.

Ptáte se mne: Jakže? Proč jsem běžel jediný kilometr tolik hodin? Vždyť je to skoro celý den v poklusu! A kde jsem na takový bláznivý nápad vůbec přišel a jestli to není jen žert?

Shodou podivných událostí jsem se ocitnul v japonském vězení. Zdůrazňuji sousloví „podivné události“ a víc se k tomu nechci vyjadřovat. Za co jsem tam seděl a jak dlouho, to vám na sebe nemohu prozradit, ale nebojte se, nejsem žádný násilník ani podvodník, jen jsem hájil svou čest a … ale to už by byl příběh natolik dlouhý, že už bychom se nedostali k tomu podstatnému a to k běhání stylem Bongo.   

Ve vězení jsem seděl s Akihišitem. Byl to prostý člověk a rybář, který si odpykával trest za to, že lovil ve vodách, ve kterých byl lov přísně zakázán. Japoncům vousy moc nerostou, ale Akihišita ho měl pěkně rostlý a černý a rád se za něj držel. Jeho svalnaté tělo se ve světle lesklo a kysele zapáchalo. Páchnul od všech těch ryb, co jich za svůj život spořádal, nebo se o ně otřel. Všechny ty naakumulované plody moře, ze kterých si vybudoval tělo, se postupem času vypařovaly do společné cely, ve které se rozlévala atmosféra slaného pobřeží a chaluh.

Japonci vypočetli, že rýže, kukuřice a hrášek vězňům musí stačit, protože si nic jiného nezaslouží a taky proto že většinu dne jen proleží a prokoukají do zdi. Vězeňská strava se tedy skládala jen s rýže s kukuřicí, nebo byla rýže s hráškem a Akihišita neměl možnost své tělo doplňovat elixírem mořské síly, jak nazýval všechno, co pocházelo ze slané vody a po čem jeho tělo prahlo. Jednou za měsíc byla i mořská řasa Wakame a to ji Akihišita obřadně přežvykoval a koulel přitom šikmýma očima a vypadal jako japonský drak. 

Akihišita potřeboval energii, hodně energie, jeho vášni byl totiž běh a běhal v cele každý den a někdy proběhal i celou noc.  Usmíval se úsměvem prostého vesničana a bylo zbytečné mu vysvětlovat, že zatímco běží a užívá si své vášně, nemohu spát. Doktoři i básníci doporučují spát u otevřeného okna, doktoři kvůli čerstvému vzduchu a básnici protože můžete uvidět měsíc a hvězdy a můžete složit třeba báseň, ale když okno nemáte a navíc je v cele běhající a potící se Japonec, nemůžete spát zdravě.  Respektive nemohl jsem spát vůbec a tak jsem začal běhat s ním. Řekl jsem si, že ho to třeba přestane bavit, že se moc tlačíme, že si třeba uvědomí, jak je to pro druhého nepříjemné, všechny ty výpary a podupávání a hekání. Nastavím mu zrcadlo a třeba ho to trkne. Ale zatímco jsem běhal a nastavoval na japonského býka svou hruď, japonský býk trknul do mne. Běhání mne chytlo a stalo se mou vášní.

A co je tak skvělého na běhání ve vězeňské cele? Právě to, že to funguje. Běhání mi dodalo pocit svobody a po takovém běhu jsem se cítil příjemně unavený. Mohl jsem běhat, i když jsem byl zavřený a problémy se spaním skončily.

Uprostřed cely, tak jak jen to prostor umožňoval, nakreslil Akihišita kruh, a po tom kruhu běhal a já běhal s ním. Chvíli jsem dýchal na záda já mu a chvíli on mě, podle toho kdo se na koho zrovna lepil. Nepředbíhali jsme se. Stačilo jen přibrzdit nebo přidat. Bongo jak jej Akihišita nazýval, se běží tepem jeden metr za jednu minutu a jeden okruh nás vyšel na dvě minuty.

Když vám nezáleží na čase, nespěcháte, uvolníte se, čas hraje pro vás. Udržujete stejné tempo a čas plyne, a čím ho odteče více, tím více uběhnete, zestárnete, zesílíte … stačí si vybrat na co zrovna člověk myslí. Já při běhání nemyslím na nic. Když v hlavě nemám jedinou myšlenku, nemám v ní ani starosti. Nemyslím na nic, jen běžím a udržuji tempo. Je to příjemný a osvobozující pocit.  Běhávali jsme i pozpátku, ráno se běhalo doprava a v noci zásadně vlevo.

Akihišito pocházel ze starobylého vesnického rodu z hornaté části ostrova Honšů. Tito prostí vesničané si říkají Ró. V místech kde tito Ró, žijí, neuvidíte asfaltové silnice a práci nenajdete ani pod postelí. Kdo má nohy a zdravé ruce odchází dolů k moři a nechává se najímat na rybářské lodě. Jsou to pracovití a houževnatí lidé, pro které je běh obrovskou vášní. Ptáte se, co se vám to snažím uvařit za guláš? Jak spolu souvisí Ró, běhání, rybářské lodě a Bongo?

Ještě tak před sty lety byl zdrojem obživy obyvatel Ró běh. Byli poštovními běžci. Tam, kde koně nemohli, tam se dostal Ró. Byli velmi rychlí a vydrželi běžet celý den i noc. Non stop. V Japonsku byli dost známí a vyhledávání nejenom pro jejich rychlost ale i spolehlivost. Rónové byli na svou schopnost běhat náležitě hrdi a už od kolébky je každému vypalována značka bosé nohy. Běhání jim vydrželo do dnešních dnů, přestože se během už dávno neživí.

Jak si ale, tito Ró svou tradici, svůj běh a tedy nutně i kondici udrželi v moderní době  e-mailové pošty, mobilních telefonů a letadel? V době, kdy většina z nich pracuje na rybářských člunech a na břeh se dostanou jednou za měsíc a to jen na chviličku, aby si odběhli do své vesnice a přinesli tam trochu peněz páchnoucí rybinou a pak zpátky na moře, za rybami.

Ronové jsou vynalézaví a praktičtí lidé, ostatně takoví už jsou vesničané (našli by se výjimky) a aby ctili své tradice a nerozhněvali si předky, neboť tradice je pro Róny víc než zákon, vymysleli si takovou techniku. Kdykoliv měli chvilku, běhávali na velmi malém prostoru sem a tam. Asi tak tempem jeden metr za jednu minutu. Běh Bongo, jak jej nazvali je stále praktikován na rybářských lodích a všude tam, kde je alespoň trochu místa tak asi na přeběhnutí paluby. Ti kdo jsou na člunech nebo kajacích mají smůlu, mohou tak maximálně podupávat na dřevěnou podlážku. Proč tomuto zvláštnímu běhu říkají Bongo a proč se běhá metr za minutu, jsem se nedozvěděl, ale to přece nevadí a na stylu Bongo a jeho výhodách to nic nemění.

Odkroutil jsem si nespravedlivý trest, který byl na mne naložen, ale měl jsem svůj osobní rekord! Šestisetmetrovou vzdálenost stylem Bongo. Dokázal jsem běžet celých deset hodin! Z Japonska jsem odlétal v lepší kondici, než když jsem se poprvé svou nožkou dotknul japonské půdy, a v letadle, které mě neslo zpět do vlasti, mě ty nožky svrběly a tak jsem si chodíval na chodbičku před záchody dávat půlhodinové Bongo a děkoval za skvělé podmínky, bez kterých bych takovýmto způsobem běhat nikdy nedokázal.

Někdo prožije svůj život v poklusu, jiný v trysku a někdo jej prospí nebo proleží, záleží na každém z nás jak se k této záhadě, kterou nazýváme životem, postaví. Co nám připadá jako neštěstí, může nabýt zcela jiné geometrie. Vše záleží, pod jakým úhlem se na věc díváme.

A proč tedy kilometr? Proč ta délka? Nevím, snad je to tím, že kilometr je něco jako meta. Člověk potřebuje v životě nějaký cíl, o který by opřel svou existenci, aby to nevypadalo hloupě, že jen tak prožil svůj život a nic nedokázal. Teď mě napadá, když už je meta jednoho tisíce metrů proražena …že bych … kdybych pořádně trénoval, dokázal uběhnout Bongem  d  v  a .

Jemně se zachvěju … můžu přece trénovat kdekoliv.