Advokát smrti

Pan Prouza byl advokát v šedém obleku; na první pohled byste si ho snadno spletli s bankéřem. Byl tichý a diskrétní.

O svých případech s nikým nemluvil. Žil sám; mimo práci jako by neexistoval. Nikdy se nezlobil a ničemu se nedivil. Kauzy přicházely jedna za druhou; některé vyhrál, jiné prohrál.

Jednoho večera mu do kanceláře vklouzla Smrt. Pana Prouzu zamrazilo v zádech.

„Neotáčej se!“ vykřikla Smrt. „Kdo mne spatří, zemře. Pro mě jsi však užitečný jen jako živý. Přišla jsem, abys mě zastupoval před Božím soudem.“

„V čem konkrétně Vám mohu pomoci?“ zeptal se advokát.

„Život si přisvojuje všechny zásluhy,“ pravila Smrt. „Čím by však byl beze mne? Zítra v deset dopoledne tě odnesu před Boží soud.“

Druhého dne přesně v deset stanul pan Prouza před Božím soudem.

„Nebeský soude,“ zahájil advokát řeč, „má klientka se procesu nemůže osobně zúčastnit. Jak jistě víte, na lavici obžalovaných sedí Život. Kdyby se zde setkali, došlo by k anihilaci, a ta by byla počátkem Nicoty.“

„Rozumím. Děkuji za vaši prozíravost,“ pravil nebeský soudce.

„Smrt se dožaduje svého práva. Chce, aby ji lidé měli rádi stejně jako Život.“ Pan Prouza domluvil a prsty si přejel po hladce oholené bradě.

„Podivné,“ pravil nebeský soudce. „Vždyť vše, co se ve vesmíru zrodí, už náleží Smrti. Nakonec získá všechny i všechno. Čeho víc by ještě mohla chtít? Nač ty zbytečné tahanice?“

„Chce lásku!“ vyhrkl advokát.

„Co prosím?“ Soudce si odkašlal; v hrdle ho zaškrábalo.

„Vážený soude,“ nedal se advokát, „Smrt je nenáviděna, zatímco Život je oslavován. Kým by však byl Život, kdyby nebylo mé klientky? Smrti chybí uznání a láska.“

Boží soudce si zapálil dýmku, chvíli hleděl do kouře a potom se zeptal: „Co na to říká Život?“

„Vážený soude,“ pravil Život, „o Smrti nic nevím. Kamkoli vstoupím, jsem Já. Kde je tedy Smrt? Ukažte mi ji!“

„Tohle je zatraceně zamotaný případ a já na něj nemám čas ani náladu,“ pomyslel si soudce. Sáhl po pistoli ráže Diabolo Magnum a pana Prouzu zastřelil.

Vtom se objevila Smrt. Soudce klepl kladívkem o stůl a řekl jí: „Případ se odročuje na dva tisíce let.“

Smrt vykročila ze soudní síně se sklopenou hlavou. V zádveří se však zastavila. Okamžik stála bez hnutí, potom se obrátila, pohlédla na soudce a pravila: „V tom případě si beru i tebe.“

Soudce ztuhl. Nikdo nepromluvil; ozývalo se jen praskání tabáku v jeho dýmce.