Advokát smrti

Pan Prouza byl advokát s šedým oblekem a mohli byste jej snadno zaměnit za bankéře. Byl tichý a diskrétní a o svých případech se s nikým nebavil. Vedl život samotáře a žil jen svou prací. Od případu k případu. 

Od ostatních právníků se odlišoval v tom, že se nikdy nezlobil a ničemu se nedivil. Kauzy přicházely a on je buď vyhrával nebo ztrácel. Dělal vždy maximálně, co bylo možno. Díval se na věci takové jakými  byly, nic nepřidával ani neubíral.  

Jednoho večera, kdy se advokát skláněl nad lejstry bankovního případu, vklouzla do kanceláře Smrt. Pan Prouza ucítil podivné mrazení v zádech.

Když Smrt viděla, že chce zavřít okno, vykřikla: „Neotáčej se! Kdo mne spatří je mrtev a pro mě jsi užitečný jen jako živý“ a zaradovala se nad svou vtipností. „Chci, abys mne zastupoval u Božího soudu.“

„U Božího soudu“ mumlal si v duchu pan Prouza „znám okresní soud, krajský soud ...“ začal vyjmenovávat všechny instituce až po ty nejvyšší a když nic nenašel, obrátil se na historické prameny a zjistil, že v novém zákoně Boží soud skutečně figuruje, a tak se zeptal, tak jako se ptá svých klientů: „V čem vám mohu pomoci?“

„Život si bere všechny zásluhy, je oslavován a Já zatracována.  Ale čím by jen byl, kdybych nebyla Já? Vesmír by nefungoval. Nikdo nemá tu moc oddělit diamant od jeho třpytu; jsou na sobě závislí. Život je vratký a udržuje se jen na chviličku. Kymácí se jako na chůdách a pod sebou má nedozírnou propast temnoty. Ve vesmírných měřítcích je jen zábleskem a celá souhvězdí mají jepičí život. Chvilku svítí a pak zhasnou. Smrt je nejvyšší vesmírný recyklátor.

Pan Prouza, který se ničemu nedivil, se nepodivil ani tentokráte a pravil: „Spis o Životě a Smrti nastuduji a než domluvil, skočila mu do toho Smrt: „Není čas, zítra v deset dopoledne tě odnesu k soudu.“

Před Božím soudem:

„Nebeský soude,“ zahájil pan Prouza řeč „Můj klient se soudního procesu osobně zúčastnit nemůže, neboť jak jistě víte je tu taky Život; došlo by k anihilaci a to by byl počátek Chaosu.“

„Rozumím, a děkuji za vaši prozíravost,“ pravil Nebeský soudce.

„Smrt se dožaduje svého práva!“ Pokračoval advokát. „Chce, aby ji lidé slavili tak jako oslavují Život.“ odmlčel se a prohrábnul si hladkou tvář.

„Podivné“ pravil Nebeský soudce. „Vždyť cokoliv se ve vesmíru zrodí, patří už Smrti. Nakonec získá všechny a všechno! Co více může ještě chtít? Nač ty zbytečné tanečky a oslavy?“

„Chce lásku.“ Vyhrkl advokát.

„Co prosím? Nějak jsem nerozuměl?“ Odkašlal si Nebeský soudce a v hrdle cítil něco nehezkého.  

„Vážený soude“ nedal se pan Prouza „Smrt je nenáviděna. Snad jen filosofové nebo trpící k ní shlížejí, s uznáním. Ale přesto! I oni se Smrti bojí. Život je chválen a básnící jej povznášejí do rajských zahrad a Smrt je ošklivou leprou na těle Života. Kým by ale Život byl, kdyby neexistoval můj klient? Smrti chybí uznání a láska. Smrt chce, aby ji lidé měli rádi tak jako Život.“

Boží soudce si zapálil dýmku. Chvíli bylo ticho a pak se zeptal.

„Co říká Život?“

„Vážený soudce“ pravil Život. „Dělám svou práci, jak nejlépe umím. O Smrti nic nevím. Kamkoliv vstoupím, jsem Já. Život je všude, kde jsem. Kde je Smrt? Ukažte mi ji!“

„Toto je zatraceně zamotaný případ, na který nemám čas ani náladu“ pomyslel si soudce a vytáhl pistoli ráže Diabolo Magnum a zastřelil pana Prouzu. V tu chvíli se objevila Smrt, ale Život už v soudní síni neseděl. Soudce klepl kladívkem o stůl a řekl Smrti: „Případ je odročen na dva tisíce let.“