V životě jsem netušil, že jednou ze mne bude válečný štváč. Kdybych k tomuto názoru nedpospěl díky západním politikům a především jejich úmyslnému mediálnímu válečnému štvaní, nepřidal bych se. Ale když už celý mainstreamový Západ chce válčit, nezbývá mi než se přizpůsobit.
Jak říkám, všechny ty minské dohody jsou k ničemu. Politici totiž počítají s tím, že na východě Ukrajiny všichni zapomenou na ty tisíce mrtvých manželů, manželek, rodičů, dětí, bratrů, sester. Že zapomenou na rozbité bydlení, na zničenou infrastrukturu, že jim zapomenou své zničené životy. O snech a ideálech ani nemluvě.
Já osobně bych se chtěl pomstít. Těm, kteří mi zabili mé blízké. Těm, kvůli kterým jsem ztratil slzy a plakat už neumím. Těm, kteří pro všelijaké asociační dohody a pro své miliardové oligarchické zisky zničili moji minulost, přítomnost a budoucnost.
Nepřemýšlím, kdo mi tu bolest způsobil. Jestli to byl Putin, Obama, Brusel, Kyjev, NATO nebo Moskva. Je mi to jedno. Vím moc dobře, kdo mé nejbližší zavraždil. Kdo zničil můj dům. Takže když se nebudu mstít já, bude se za mne mstít někdo z mého okolí. Amnestii vrahů neberu.
Teď se všichni zase hádají, že podepsané příměří se nedodržuje. Že za to může ten nebo ten.
Mě už je to jedno. Pro mne už slunce nesvítí. Jestli bude válka, tak ať postihne i ty, kteří mi ublížili. Začínám fandit západnímu mainstreamu, který dělá vše pro to, aby válka vypukla. Když trpím já, proč ne všichni.
Ti, co přežijí, si stejně jednou historii upraví podle svého. Vítězové budou své děti učit svoji pravdu.
Ti, co si přejí mír, ti jsou dnes pomalu v ilegalitě. Na Západě jim říkají radikálové, extrémisté, roznašeči škodlivé propagandy. V historii tomu tak bylo vždy. Když se totiž vůdcové dohodli na válce, obyčejní lidé měli smůlu. Prostě umírali.
Jak daleko jsme tedy od vypuknutí války?
Moc daleko ne. Nervy už visí na vlásku všem a chybu neuzná nikdo.
Takže buď nám Bůh milostiv.... (nebo to bude Alláh?)
