Takhle to být nemělo …

17. listopad 1989 a dny následující jsem coby náctiletý trávil v Praze na demonstracích, protože jsem cítil, že je to důležité. Ten letošní 17. listopad trávím v Dubaji, protože opět cítím, že je to důležité.

Tehdy jsem měl celý život před sebou, a protože pocházím z rodiny, která byla komunismem dost postižená, věřil jsem ve změnu pro sebe i naší zemi. Byl jsem mladý a můj svět byl tehdy ještě jen můj. Můj dědeček pocházel z výjimečné tradiční kožešnické rodiny a ještě před plným nástupem komunismu vybudoval díky své pracovitosti, zručnosti a nadání velký majetek. Šil pro prezidenty, herečky, továrníky i stavitele, s Havlovými se znal z Barrandovských teras, kde rád trávil volné chvíle. A za to vše byl novým režimem odměněn 6ti lety vězení v uranových dolech. 80% mých příbuzných prožili život v emigraci,moje maminka nesměla studovat a tak jsem byl svou rodinou a jejím příběhem silně indoktrinován. Během podzimu 89 jsem tedy zcela přirozeně cítil, že na změně k lepšímu se musím podílet. Konečně se i u nás mohlo splnit to, o čem jsem slýchal v šifrovaných telefonátech s našimi příbuznými ze Západu, kterým jsem tehdy jako dítě ještě úplně nerozuměl. A tak jsem cinkal, křičel, zpíval, dojímal se, až se to povedlo a změna přišla.

Asi v sobě mám kus dědečka a tak jsem i já dokázal vybudovat pro svou rodinu velmi silné zázemí. Podnikání šlo jak po másle, příležitostí bylo tolik, že byl někdy problém je stíhat realizovat .... , ale dnes je všechno jinak. To, před čím mě má rodina za doby totality varovala a k čemu mě učila byt citlivým se nám vrátilo jako bumerang. Mé hodnoty založené na svobodě, ale i jasných pravidlech vzaly za své. Dnes se bojím říkat, co si opravdu myslím, co jsem dokázal a co bych si přál. Tak to být nemělo. V létě 1987 jsem se s rodiči po mnoha předchozích neúspěšných pozváních dostal na prázdniny k příbuzným do Západního Německa. Hned jsem věděl, že takhle chci žít i já. Všechno bylo krásné, všeho dostatek, všechno fungovalo. Lidé byli usměvaví, tak nějak víc v pohodě a v podstatě vlastně takoví celkově hezčí. To byla ta změna, kterou jsem si přál.

Dneska se už odmítám účastnit oslav svátku, jehož podstata se zcela vytratila. O obsahu mě poučují z medií lidé, kteří jej ani nezažili. Já tam byl a vím, co jsem viděl a to mi stačí. Můj odjezd do Dubaje neměl být žádnou formou protestu, prostě se mi chtělo. Ale když už zde trávím čas, přemýšlím o hlubších souvislostech toho, co jsem prožil a toho, co nás ještě čeká, nemohu si nevšimnout jistých podobností. Pozoruji usměvavé lidi, pro které není nic problém. Všude kolem sleduji, jak se tento svět na rozdíl od našeho před očima mění a rozvíjí. Světe div se, ono to jde. Nemovitosti tu jsou levné, stále se staví nové a nové a pro nikoho z žádné sociální vrstvy není problém si je pořídit. Benzín je tu třikrát levnější než u nás. Elektromobilů tu jezdí celkem dost, ale proto, že je lidé chtějí. Nikdo je nikomu nevnucuje. Termín dotace nebo hypotéka je tu sprosté slovo a tak nějak to bylo po revoluci i u nás. No a když koukám na lidi kolem, stejně jako tehdy v Německu před revolucí mi připadají bezstarostní a tak nějak hezčí.

Mám čerstvě dospělé děti a na mém životě už tolik nezáleží, ale na tom jejich ano a proto zejména pro ně hledám tu osobní svobodu a spokojenost, kterou jsem tehdy cinkáním v centru Prahy na nějakou dobu pro sebe našel.

Je smutné, že už těchto pár jednoduchých věcí, které dělají ty hezčí lidi se u nás už najít nedá. Na druhou stranu je dobře, že stále existují, i když v jiné části světa a to myslím i mým dětem bude stačit. Vědět, že jinde to jde lépe, bylo tehdy mým hnacím motorem a tu příležitost teď mají i oni. I když to takhle být nemělo, důležité je, že to stále i dnes jde.