Člověk má na nějakou věc názor. Někdo má zase jiný. A třetí říká, že „nemá názor“. Přitom má názor stejně jako ti dva předchozí. Nemít názor je názor sám o sobě. Absence názoru vyjadřuje postoj člověka k dané věci – ať už jde cílenou ignoranci, lhostejnost nebo pouhou pasivitu.
Ovšem, ne každá absence názoru vyjadřuje názor. Novorozenec skutečně nemá na mnoho věcí názor, protože o mnohých věcech ještě neví. Pokud ale v pozdějším věku víme nebo tušíme, že lze mít na nějakou věc názor a my se zdržíme možnosti vytvořit si aktivně názor, potom implicitně hodnotíme danou věc… utváříme názor.
Protože jak píše Ludwig von Mises ve svém Lidském jednání: „Nedělat nic a být nečinný je totiž také jednání, i ono určuje běh věcí. Kdekoli jsou přítomny podmínky pro lidský zásah, jedná člověk bez ohledu na to, zda zasáhne či nikoli. Ten, kdo snáší, co by mohl změnit, nejedná o nic méně než ten, kdo za účelem dosáhnout odlišného výsledku zasáhne.“
Stejně tak nelze nevěřit v teologickém smyslu. Není věřící pouze ten, kdo věří v Boha nebo obecně v metafyzično. Věřící je i ten, kdo se vědomě zdrží víry. I ateista je věřící stejně jako křesťan, muslim či buddhista. Věří v neomezenost vědy, lépe řečeno lidského poznání. Věří v obecnou platnost logiky a kauzality, věří v rozpoznatelnost reality lidskými smysly. O co menší víra to je než víra „věřících“?
Ba i ten nejagnostičtější agnostik je věřící. Věří, že pravda není poznatelná a proto „nemá názor“. A přece ho má!
