Malá lekce ekonomie - IZIP, obří ekotendr, sKarty

  Jak by měly spravedlivě proběhnout veřejné zakázky na elektronizaci zdravotnictví, odstranění dávných ekologických zátěží a platební karty sociálních systémů? 

  Mnozí lidé nadávají, že může výběrové řízení na elektronické zdravotní knížky vyhrát IZIP, vadí jim, že bylo vypsáno jediné výběrové řízení na odstranění všech významných zděděných ekologických problémů v republice a stěžovali si, že si nemohou vybrat banku, u které by si vybírali svoje dávky, které by jim přišly na speciální platební kartu (sKartu). Všechna tato výběrová řízení měla mít pouze jednoho vítěze. Podívejme se, zda oprávněně, nebo je někde zakopán pes.

  Pojišťovny nemají důvod využívat více typů elektronických zdravotních knížek. Každý pacient musí využívat pouze jeden typ takových knížek, aby byla kontrolována třeba zátěž jeho organismu způsobená ozařováním nebo aby všichni jeho lékaři měli přehled, jaké léky užívá. Pro pojišťovnu je pak výhodnější získat všechny pacienty pro jeden typ zdravotních knížek. Poskytovatel totiž na velké zakázce ušetří a pojišťovna tak bude mít v ruce pádné argumenty pro slevu. Zjednoduší se tím také komunikace mezi lékaři navzájem a pojišťovna bude mít jen jeden pacientský portál, což bude levnější a výhodnější, bude-li si chtít „vyjet“ nějaké statistiky. Začne-li první pojišťovna využívat jeden typ knížek, připojí se tím spíše ke stejným knížkám i ostatní pojišťovny. Jedná se o tzv. „síťové odvětví“. Podobně se angličtina stala úředním jazykem ve Spojených státech. A protože se tak šetří náklady, stává se navíc poskytovatel tzv. „naturálním (přirozeným) monopolem“. V tomto případě je ale postavení jeho zákazníků (zdravotních pojišťoven) tak silné, že nehrozí pokles produkce za účelem zvýšení ceny. Jedinou nevýhodou je, že zaměstnanci jakéhokoli monopolu či kartelu mají tendenci lenivět a neprovádět inovace. Jelikož pracují ve velké firmě, jsou také mnohem hůře kontrolovatelní, ale to v případě informačních technologií tolik neplatí (vývojáři jsou stejně blbě kontrolovatelní i v menších firmách). Pojišťovny nad nimi proto musí držet hůl v podobě výhrůžky, že změní dodavatele. K tomu si musí ponechat otevřená vrátka.

  Vzhledem k tomu, že projekt IZIP byl oceněn mimo jiné na konferenci „World Summit on the Information Society” podporované OSN a také Evropskou komisí, má velkou šanci tendr vyhrát. Tendr by ale musel být nastaven poctivě a také přísně, pokud jde o požadované funkce či celkové zabezpečení.

  Obří ekotendr byl vypsán z podobných důvodů tak, aby vyhrál jediný uklízeč eko-smetí a eko-nepořádku (použil jsem slušnější výraz). Díky velkému rozsahu se ušetří hodně peněz na režii (přesněji na fixní režii). Parkoviště pro ředitelství zkrátka potřebujete, ať likvidujete odpad pouze v Krkonoších, nebo v celé republice. Pokud nejlepší uchazeč dokáže všechno, jen neví, jak chytit vypařující se chemikálie nad zamořenými rašeliništi, musí se dohodnout s někým, kdo takovou činnost ovládá a soutěžit společně s ním nebo si od něj zajistit subdodávky. Výše uvedeným se ale nezastávám vypsaného a následně de facto zrušeného obřího ekotendru, ve kterém byly podle některých odborníků nesplnitelné úkoly.

  Mnozí lidé také nadávají na sKarty. Ale já nenadávám, protože to škodí zdraví. Tento projekt mohl ušetřit. Mohl snad také ztížit zneužívání sociálních dávek a zjednodušit dohled nad neoprávněnými exekucemi dávek. Tyto speciální platební karty měla mít možnost vydávat jediná banka. K tomu ale není žádný ekonomický důvod, tedy nepočítám-li soukromý ekonomický prospěch. Nejenže by je měla mít možnost vydávat jakákoli banka, aby si klienti nemuseli svou banku měnit a aby je státní monopol na sKarty nepřikoval ke svým bankomatům; vždyť státu může být lhostejné, kam peníze posílá. Vůbec netuším, proč by platební karty musela vydávat banka. Na správu plateb a vydávání karet přece existují specializované, často celosvětové společnosti. Nechávám přitom v tomto článku stranou mimo-ekonomické, ale velmi důležité problémy, zejména jak si mají někteří lidé se zdravotním postižením vybrat sami peníze z bankomatu.

  Jakou cenu má být vláda ochotna zaplatit, nakupuje-li si specifické armádní stroje, na něž je jediný dodavatel, jsem stručně naznačil ve svém článku „Cena neobvyklá armádních letounů CASA (?)“ z 21. 7. 2012.

  Každý, kdo se někdy zúčastnil nějaké veřejné zakázky, zná zmatky s nimi téměř vždy spojené. To ale nic nemění na výše uvedených ekonomických pravdách. Náklady nelze obalamutit.

  Na závěr vám, laické veřejnosti odborně vysvětlím mnou používaný vysoce odborný pojem tendr. Tendr je zásobník na uhlí, který se nachází obvykle za lokomotivou. Jak říkal Ivan Mládek, písnička „Love Me Tender“ znamená v překladu „Miluj můj tendr“ a zpívá ji pravděpodobně strojvedoucí topičovi.