Zrušme UNESCO!

Mám jednu oblíbenou hospodu. Chodím do ní od roku 1979. Od podzimu 1988 tam chodím každý čtvrtek. Od léta 1991 si ty čtvrtky eviduji a zrovna dnes je tisící. No není to na zápis do seznamu kulturního dědictví UNESCO?

Musím říct, že mě v posledních dnech jedna zpráva skoro porazila na záda. Tak masopustní průvody z Hlinecka a sokolnictví byly zapsány na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Slovácký tanec verbuňk už tam je. To není apríl, to není sranda. Tím se vážně zabývají soudruzi a soudružky z jedné pařížské betonové budovy z padesátých let. A duch padesátých let tam asi přetrval.

Přeji každé tradici co největší mediální podporu, přeji každé spontánní aktivitě, aby své účastníky bavila a něco jim dávala. Přeji každé zajímavé akci co největší reklamu a tím i naději na eventuální zájem veřejnosti a turistů. Ale copak si fakt někdo vážně myslí, že to zařídí nějaký seznam?

Pamatuji na vyhrožování různých bonzáků a práskačů, že když se na Pankráci postaví moc vysoký dům nebo mezi bloky zábradlí opravovaného Karlova mostu dá moc malty, tak budou žalovat soudruhům do Paříže a ti že pak Prahu klidně vyškrtnou ze svého skvělého seznamu.

Potřebuje naše úžasná Praha ke svému věhlasu nějaký seznam? Přijede kvůli němu aspoň o pět turistů navíc? Tomu nevěřím ani trochu. Naopak, říkal jsem si, že správnou reakcí na ony vyděračské pokusy mělo být: No a? Ať vyškrtnou!

Prázdná hesla, socialistické závazky, subotniky, slavná výročí, to nebyl jen folklór časů, kterých jsme se před 21 lety zbavili. To je odraz způsobu myšlení. Myšlení, které je doma všude po světě. My, co leccos pamatujeme v té nejbizarnější podobě, se tomu usmějeme. Ale jiným lidem to k smíchu nepřipadá. A tak dál přicházejí s umělými byrokratickými vylomeninami typu seznamů UNESCO.

Jménem kumpánů, co dnes budou se mnou slavit tisící čtvrtek, vzkazuji do Paříže: hlavně nás nikam nezapisujte, my to nepotřebujeme. A pokud mají sokolníci a masopustníci hrdost, měli by to vzkázat také. A přidat vzkaz pádnější. Je v titulku.