Zero waste: podvod, nebo náboženství?

Módní myšlenka „nulového“ (zero waste) odpadu domácností nese všechny rysy náboženství a nemá nic společného s hospodárností, rozumnou alokací zdrojů, péčí o komfort a starostí o životní podmínky, které nás obklopují.

Jistě, lze přesvědčit sama sebe, že nejlepší je život v askezi, s permanentním pocitem chladu a hladu, a někomu to může dělat i dobře, když se tak rozhodne žít. Celá lidská civilizace je ale založena na trendu opačném, na zdokonalování lidských aktivit tak, aby jejich produktem byl maximální užitek pro člověka.

Není pravdou, že takové chování má své limity, že je „neudržitelné“, že jeho negativní externalitou je poškozování životních podmínek člověka. Čistota, kulturnost a kultivované okolí je přece součástí komfortu a nikdo nebude v zájmu jednoho komfortu poškozovat svůj jiný komfort, pouze může v závislosti na stupni svého rozvoje posouvat priority v rámci jednotlivých parametrů svého komfortu. 

Zrod lidské civilizace přímo souvisí s dělbou práce a s využitím komparativních výhod nejprve mezi jednotlivci, poté rody, kmeny atd. Je výhodné specializovat se na produkci těch statků, které umím poskytnout kvalitněji či levněji, než někdo jiný. Ba dokonce, mohu se zbavit produkce i některých z těch statků, které nikdo tak dobře poskytnout neumí, ale minusový rozdíl v efektivitě není tak velký, jako plusový v těch oborech, kde je moje komparativní výhoda největší.

Proto ve svých bytech nechováme slepice, abychom měli vejce, nepěstujeme na balkoně obilí, nevyrábíme si v předsíni skříně a postele a na toaletě nejímáme bioplyn na vytápění obýváku. Tyto činnosti přenecháme těm, kteří i díky koncentraci produkce dosáhnou daleko větší efektivity, čímž uspoříme svůj čas i síly na věci, které zase lépe umíme my a jsme schopni je úspěšně nabídnout na trhu, třeba na psaní článků nebo sestavování počítačových programů.

A přesně tak se to má i s odpady a jejich zpracováním či likvidací. Jako si na koleně nevyrábíme televizi, protože to neumíme, nemá žádný smysl, abychom každý individuálně zpracovával nebo likvidoval své odpady, protože to neumíme. Přesněji řečeno, neumíme to tak efektivně, jako když se tato činnost provádí koncentrovaně a ve velkém.

Ano, je možné se nechat blažit pocitem, že nezatěžuji svět vedlejšími produkty svého života na Zemi, ale je to stejné jako dobrovolně hladovět nebo třást se zimou. Individuálně si zpracovávat svůj odpad totiž stojí tolik „člověkohodin“, našeho úsilí i času, že jde jednoznačně (a paradoxně) o mrhání zdroji nejcennějšími: naším časem, životním komfortem, naší lidskou energií. Kdo se rozhodně přijmout víru zero waste, je tak vlastně plýtvačem z největších.

A dodám ještě jednu věc: kult třídění odpadu. Každý z nás vyprodukuje ročně asi dvě tuny odpadu (v rámci EU jsme v tom zhruba kolem šestého místa, tedy hodně dobře), z čehož asi čtvrtinu tvoří odpad komunální, čili individuální. V našich individuálních rukou je tak vlastně jen zlomek vedlejších produktů. A proč prý třídíme komunální odpad? Aby šel lépe zpracovat, aby bylo levnější ho recyklovat.

Opravdu si myslíme, že ruce každého z nás jsou efektivnější než hromadné třídění? Že když se sečtou hodiny, které dohromady věnujeme na třídění, ušetří se firmám, zpracovávajícím komunální odpad, více peněz, než kolik je hodnota těch našich vynaložených hodin? A co náklady na logistiku celého systém třídění?

Pokud se někdo rozhodně pro raw stravu nebo denní dvouhodinový jogging, je to jeho věc. Když mu to dělá dobře. Pokud si někdo myslí, že nulovým odpadem či jeho tříděním usmíří démony zemského nitra nebo matku přírodu, je to věc jeho víry.

Ale vydávat tuto víru za racionální a promyšlený přístup je zaslepenost, nebo podvod.