Vzdělání: soukromé, nebo veřejné?

Co je hlavní náplní rodičovské výchovy? Odnaučit dítě to, co ho naučili ve škole. No, bohužel to není jen bonmot. Je to holý fakt.

Protože ve všem musíme následovat země, kde zítra již znamená včera, vydali jsme se jejich směrem i ve školství. Hlavně děti nic neučit. Leda to, jak si něco „vyhledat“. Této moderní tuposti se říká „kompetence“. Nic neumět, nic neznat, na vše mít poruce návod. I na utírání zadku.

Jenže to ještě není to nejhorší, jak naznačuje úvodní bonmot. Děti dostávají na školách ideologickou nalejvárnu. Nejúctyhodnější instituce se tak i u nás stala místem, kde se po dětech chce víra v sektářské progresivistické mantry. Je třeba dostat do krve ty správné narativy, abychom vybudovali ikonický, epický a terminální stereotyp. Ten se porušit nesmí. Jinak si ale dítka dělejte, co budete chtít. Můžete při hodině třeba čurat na státní znak, protože tím projevujete své oproštění od středověkých konvencí.

A rodiče? Většinou onu hlavní náplň rodičovské výchovy neplní. Protože neodnaučují. Protože nic netuší. Kdyby otevřeli učebnici zeměpisu, vlastivědy, dějepisu, literatury ba i přírodopisu, našli by cosi na způsob vyznání Svědků Jehovových či Moonistů, Přirozený zdravý rozum se příčí novým fanatismům, a tak je třeba, aby každé dítko absolvovalo důkladné vymývání mozku.

Zodpovědný rodič se ale nespokojí s ledabylou odpovědí na otázku, jak bylo ve škole. Ptá se dál. Zjišťuje si, ověřuje, hledá. Pak se nutně zhrozí – a začne odnaučovat. A první, s čím začne, je fenomén relativizace. Podle dnešní vůdčí ideové vzdělávací doktríny nic není objektivní, nic není ověřitelné, nic není osvědčené a spolehlivé. Slovy nepopulárnějšího českého černokněžníka: jen prchavé věci jsou pevné. Nic není dobré, nic není špatné, nic není morální či amorální. Jak kdy, jak co, jak kde, jak pro koho.

Školství pochopitelně nefunguje ve společenské vzduchoprázdnu. Je odrazem společnosti, společnosti zmítané krizí hodnot. Jestliže je celá společenská pospolitost předmětem eroze, nebo spíše sebedestrukce ve jménu progresivismu, nemohlo to neodnést také školství.

To ovšem má jednu specifikum. Funguje jako magnet pro extremistické ideology. Není náhodou, že ke školským strukturám vždy tíhli zelení revolucionáři, kteří u nás měli několik ministrů školství. A i většina ostatních zastávala v příslušných vládách tu nejkrajnější modernistickou pozici. Tihle sociální inženýři totiž mají čich na místa, kde se tvoří budoucnost. Proto budou vždy usilovat o ovládnutí médií, kultury a školství. Vyplatí se jim to dlouhodobě v horizontu generací, ale i střednědobě. Nejdřív totiž udělají z šestnáctiletých spratky bez zásad, zodpovědnosti, povinností, úcty, pokory a snahy, vybaví je několika základními ideologickými hesly, a pak jim přidělí volební právo.

Jako obvykle i zde funguje v praxi teorie rozptýleného a koncentrovaného zájmu. Jak může menšina převálcovat většinu normální společnosti? Celkem jednoduše. Je na to příměr. Když mi dá každý obyvatel republiky korunu, budu mít 11 milionů. To už mi stojí za nějaké úsilí. A jim ona koruna za obranu nestojí. Nositelé koncentrovaných zájmů jsou vždy daleko motivovanější a organizovanější než pasivní nositelé zájmů rozptýlených. Ti to nakonec vše zaplatí a vyžerou si všechny následky.

Takže je vše marné? Vlastně vůbec ne. On se i ten nejrozptýlenější zájem může stát zájmem koncentrovaným, pokud to jeho nositele začne bolet. A bolí nás stav a perspektivy našeho školství? Zatím moc ne. Ale dopady tohoto stavu se nás začnou velmi brzo dotýkat i v každodenním praktickém životě. A pak budeme připraveni podpořit záchranné kroky.

Nejdřív je ale nutno si problém strukturovat. A k tomu můžeme užít metodu platnou pro všechny obory. Je nutno si odpovědět na otázku, co ze vzdělávacího systému a jeho produktů naplňuje znaky veřejného statku a co z toho je typicky statkem soukromým. Prosakování jednoho do druhého znemožňuje jakoukoli transformaci resortu a je ostatně i zásadní příčinou, proč je školská a vzdělávací soustava tak málo odolná vůči manipulačním snahám progresivistů.

V domě bydlí dvě rodiny. Obě mají houf dětí. Jedna rodina je chudší, rodiče jsou řemeslníci pracující v zemědělství. Jejich děti jsou pilné, ale zájem o vzdělání neměly od koho pochytnout. Dají se na učení a v osmnácti začnou vydělávat. A platit daně. A z těchto daní financují vysokoškolská studia dětí z druhé rodiny. Ony děti doktorských rodičů byly odmala postrkovány k titulům, už proto, aby se pak měly lépe. Je logické a spravedlivé, aby chudší děti byly nuceny vydržovat své bohatší sousedy, aby pak ty vzdělanější děti získaly ještě navíc konkurenční výhodu na trhu práce? No, není. Vysokoškolské vzdělání je statkem soukromým, je to investice do vlastního kapitálu na trhu práce. Ať má vzdělanější konkurenční výhodu, ale za své. Za peníze svých rodičů, ne za peníze svých chudších sousedů.

Vysoké školství má být téměř celé privátní. Kdo bude platit školné, bude se převelice zajímat, za co platí. Pokud má stát nějaký zájem, třeba ve výzkumné oblasti, nechť ho přesně zformuluje, ocení a vypíše soutěž o grant, které se pak zúčastní soukromé vzdělávací instituce.

Co střední školství? To už tak jednoduché není. Jsou střední školy všeobecné i úzce specializované. Většina středoškolských studentů také získává oproti vyučeným jistou konkurenční výhodu a školné tak u nich dává smysl. Stát ale může mít svou vědomou a záměrnou selektivní školskou politiku, což se může projevit dotováním vybraných oborů. Těch, které vykazují známky veřejného statku, tedy takového, u kterého převažují pozitivní externality a u kterého má prospěch nejen primární konzument, ale i širší veřejnost.

A základní? Bez debat veřejný statek. Traduje se, že povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie. No, podobné pokusy zde byly opakovaně už daleko dříve. A vždy bylo motivem státní autority poskytnout společnosti základní komunikační a společenskou společnou platformu. Jen tak měli vládci čemu vládnout, jen tak mohla existovat nějaká idea státnosti. Pěstováním společného povědomí. Vzdělanostního, komunikačního, metodického. A pak také – pochopitelně, stát potřeboval lidské zdroje pro armádu či úřednictvo. Bez základní gramotnosti ale není možné s úřady komunikovat a přijímat nějaké pokyny. Státu se péče o základní vzdělanostní platformu vyplatí. A nejen státu. I společnosti. Tato platforma vytváří nutnou podmínku pro společenskou sounáležitost.

Z toho, že základní školství bez pochyb uznáme za veřejný statek, plyne zásadní věc. Stát nařizuje povinnou docházku. Stát přímo či nepřímo celý systém škol financuje. Stát je zadavatelem. A tedy i stát má rozhodovat, co přesně a jak se bude jednotně učit. Nějaká hra na školskou autonomii či na přednostní vliv obcí vede jen k alibismu. Stát objednává, stát platí, stát ať tedy rozhoduje, kontroluje a nese odpovědnost. A rodiče i celá veřejnost vědí, na koho se v přehledné struktuře obracet.

Jestliže bude zřizovatelem školy obec či kraj, ať si to také obec či kraj platí. A rozhoduje, zda u nich bude chodit do školy povinné. A učit se bude všude něco jiného. Stát ale pak nemusí uznávat vysvědčení z takové školy. To by byl dost Kocourkov. To stát musí garantovat osnovy, jednotné srovnávací a závěrečné zkoušky. A my budeme vědět, že máme další důvod jít k volbám.

Že je to z deště pod okap? Že náš současný stát a naše současná vláda (a mnohé předchozí) neumí řídit nic, a tedy ani školství? Pak řešením není problém obcházet přes jiné struktury, ale jít té rybě po její smradlavé hlavě.

psáno pro časopis TO