Vstali noví kádrováci

Ano. Kádrováci jsou opět zde. A kdyby měli tu moc, s chutí by dělali i cenzory. Myslí si o sobě, jak že se berou za správnou věc, a přitom netuší, že svým uvažováním úplně kopírují bolševické kulturní prokurátory.

Určitě si mnozí z vás zvykli na to, že většina diskusí pod blogy se vůbec netýká jejich obsahu a je pouze reakcí na jméno autora. To samo jméno u mnohých jedinců spustí takovou vlnu sprostoty a nenávisti, že nějaký obsah článku je jim ukradený. U diskuse o veřejných společenských tématech už to považujeme skoro za součást dobového folklóru. U muziky mě ale tenhle jev pořád ještě zaráží.

Ve světě bigbítu se pohybuju nějakých 35 let. Poznal jsem za tu dobu ohromnou řadu výborných i průměrných muzikantů a mezi nimi hodně skvělých lidí a kamarádů. Mnoho z nich má úplně odlišné až opačné názory než já. Ale nikdy mě nenapadlo, abych se na jejich muziku díval podle toho, komu fandí v politice. Koneckonců, mezi světovými rockery se to levičáky až radikálními levičáky jen hemží a kdybych podle jejich názorů měl hodnotit i tvorbu, smrskl by se mi počet milovaných kapel tak na pětinu.

Jsou ale lidé, kteří to mají jinak. Jsou to duší kádrováci a cenzoři. Než si vůbec nějakou muziku poslechnou, nejraději by autorovi dali dotazník, kde by každý musel vyplnit, co si myslí o Havlovi, o Paroubkovi, o Klausovi, o Kalouskovi, o Bursíkovi… A podle odpovědí by pak muziku pochválili nebo pozvraceli.

Setkal jsem se s tím i já. S jakou chutí se novináři typu Chuchmy, Rejžka, herci typu Jagelky a řada dalších intelektuálů pošklebují mé kapele, aniž by ji znali. (I mezi redaktory radia Beat se jeden takový kdysi našel, ale toho nejmenuju, protože mezitím zjistil, že nežeru malé děti.) Chtěl bych vidět, kdyby jim dal někdo poslechnout jednu písničku, aniž by věděli, kdo je autorem. Jenže to by byli ideově dezorientováni a nevěděli by, jaké mají zaujmout správné a uvědomělé třídní stanovisko.

Nejtypičtější kousek v tomto smyslu předvedla jakási paní Tydlitátová, jejíž zloba a zaslepená nenávist je tak profláknutá, že se na ni jako na svůj inspirační zdroj odvolává i po netu šířená výzva Zelené levice k pověšení a upálení všech pravičáků a konzervativců u nás (http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2010051901).

Tahle paní zde před časem zveřejnila blog (http://tydlitatova.blog.idnes.cz/c/228889/To-jsou-kontrasty-pane-Vanek.html#t2), na němž se pošklebuje textu písně Fanynky, mimochodem písně, jíž začíná poslední album mé kapely Folimanka Blues Krajina po bitvě. V té písni používám slova jako „kozy“, „zadek“ či „ochlupení“, což kulturní referentku Tydlitátovou vede k varovnému bití na poplach.

Ví snad tahle paní, jak mají správně a předpisově vypadat rockové texty? Ví, jaká slova do nich patří a jaká ne? Vadil by jí tak strašně stejný text, kdyby nevěděla, kdo ho napsal? Bude vydávat manuál pro rockery s názvem Průvodce kulturního textaře?

Ano, v naší společnost zavládl apriorismus. Předsudky. Neschopnost při posuzování čehokoli oprostit se od svých averzí. Nejde jen o to, že mi je někdy líto mých spoluhráčů, kterým je nějaká politika u prdele. Nejde jen o to, že podobné kádrování je hnusné i vůči lidem, kteří třeba tu muziku poslouchají, mají ji rádi, baví je a něco jim přináší, a kteří se čerta starýho zajímají o to, kam chodí basák či zpěvák do práce.

Jde o víc. Jde o to, že tito aprioristé si sami ničí život. A zužují svůj svět na pětinu, kterou jsou vůbec ochotni vnímat. Ale co, dobře jim tak.