Všichni jsme Vojtěchovy děti

Jsme Vojtěchovy děti. My všichni. Tedy ne pouze děti svatého Vojtěcha, zakladatele Břevnovského kláštera, kde se dle tradice produkovalo pivo už před tisíci lety a kde dnes skvělá piva nabízí Břevnovský klášterní pivovar Benedict.

Hlavně jsme ale děti ještě jednoho Vojtěcha. Našeho pana ministra zdravotnictví. On tedy je formálně ministrem zdravotnictví, ale jedná spíše jako ministr zdraví. Našeho zdraví. Ne toho kolektivního veřejného zdraví. Našeho individuálního, každého z nás. Vojtěch to s námi myslí dobře. Lépe, než to myslíme my sami se sebou. Je to takový náš táta.

Někteří namítáte, že už jsme dospělí, ale i dospělý je pořád dítětem svého tatínka. Tatínek se strachuje o své děti, i když jsou dávno dospělé. A trápí ho, když někteří z nás chlastáme. A jako správný táta nám v tom chce bránit. A vymýšlí všemožná omezení, zákazy, restrikce. Protože podobrém to s námi nejde.

Jako starostlivého tatínka ho neuchlácholí, že spotřeba alkoholu u nás už sedm let strmě klesá. Neuchlácholí ho, že jsme v tomto parametru na tom velmi podobně jako Francie. Ale zase jsme na tom mnohem hůř než Afghánistán. Tam se pije o dost méně, a jak je jim dobře. Což evokuje nápad, že kdyby Vojtěch adoptoval do své rodiny třeba milion muslimů, průměrná spotřeba alkoholu u nás by určitě klesla aspoň o deset procent. Možná se o něco takového snaží právě ve Francii.

Vojtěchův přístup už nese své ovoce. Krachují pivovary, palírny i hospody. Mnohé i hodně velké vsi nad tisíc obyvatel už nemají žádnou. Na co by jim taky byla, že. Dědkové tam akorát vedou jen samé divné řeči, spiklenecky se tam domlouvají fotbalová utkání, myslivecké naháňky, výlovy rybníků, hasičské soutěže. A k čemu to! Máme hezky sedět doma a koukat na televizi, třeba na filmy o polepšených alkoholicích.

Buzerace, šikana, převýchova, nátlak. To jsou metody, jak z nás vychovat řádné a zdravé občany. No, není to tu poprvé. Celý život nám někdo vtlouká do hlavy, co máme pít, co máme jíst, jakou máme poslouchat nebo hrát hudbu, jaké máme nosit vlasy, jaké řeči máme vést. Vždyť bez toho bychom rostli jak dříví v lese.

Někteří z vás, milí sourozenci a děti Vojtěchovy, se teď mračíte a podezříváte mě, že téma boje s alkoholem zlehčuji. No, asi máte malinko pravdu. Já si fakt myslím, že naše zdraví je naše, a ne pana ministra. Já si fakt myslím, že svůj způsob života si máme řídit sami, ne pán, co si hraje na našeho otce. A zdravotní a sociální dopady alkoholu? Tady problém není v alkoholu ale v tom, co se stát v oblasti zdraví a zdravotnictví rozhodl považovat za svůj majetek, za věc veřejnou, a tedy to musí platit. A proto o tom rozhodovat. Tak ať neplatí. A nechá nás být.

Mladí stejně už od alkoholového způsobu života ustupují, a my už to tady nějak doklepeme. A když to klepání bude o něco kratší, aspoň nám váš kolega, ministr sociálních věcí nebude muset platit důchody až do stovky. A když už ke svému životu potřebujete něco regulovat, zaveďte spotřební daň na víno. Běžné víno obsahuje dvakrát až třikrát víc alkoholu než běžné pivo. A přesto se z piva spotřební daň platí a z vína ne. Tak se ukažte, hrdino, postavíte se vinařské lobby?

A nás, co alkohol milujeme – a pivo zejména – nechte na pokoji. Nebo od nás uslyšíte to, co slyšel Miroslav Štěpán při své návštěvě Kolbenky v listopadu 1989.

psáno pro IVK