Únik od kapajícího kohoutku

Česká republika má jen o trochu víc než jednu tisícinu obyvatel Zeměkoule. Navzdory své titěrnosti jsme nikdy neprovozovali komplexy či hluchost ke vřavám světa.

Možná to dnes přestává platit, ale po dlouhé generace uměl běžný Čech, který vychodil základku, najít na mapě důležité evropské metropole, znal alespoň přibližně proporce velikosti největších mocností světa a ohledně klíčových válečných střetů moderních dějin uměl říci, kdo kdy proti komu vlastně bojoval a jak to odpadlo.

Přes přirozenou příslušnost Česka k lehkým váhám světové kakofonie tak jen zakomplexovaní světáčkové mohli oikofobicky tvrdit, že Češi se neumějí rozhlédnout kolem sebe a že nic kromě zápraží jejich domu je nezajímá. To nikdy nebyla pravda. Rádi cestujeme, rádi si čteme o dějinách, rádi listujeme v atlasech a mapách. Přiměřené povědomí o kontextu nám je vlastní.

Ale vždy jsme měli sklon spíše k realismu a pragmatismu než k patetickému mesianismu. A přesně to se nyní – zdá se – mění. Alespoň co se týče veřejných autorit. Když posloucháme některé naše politiky či známé intelektuály, skoro má člověk pocit, jak že to jedno české promile lidstva hýbe světem. Nebo by alespoň hýbat mělo.

Jistěže se nás zásadně týká to, co se děje důležitého ve světovém měřítku. Ostatně mnohokrát jsme byli jakousi křižovatkou centrální Evropy. A jasněže na nás dopadaly epické dějinné pohyby nebo třeba prudké změny globálních cen komodit. Ale vždy náš život určovaly spíše velmi přízemní okolnosti. Ty jdou však nyní stranou.

Ze seznamu nejfrekventovanějších témat mizí starost o rodinu, obec, o mezilidské či mezigenerační vztahy, o společenskou kulturnost, o základní prosté životní potřeby, o denní obyčejné životní strasti. Lépe vypadá na veřejnosti ten, kdo plamenně burcuje davy ohledně situace v Siamském zálivu, zatímco doma v lednici u jeho posluchačů čeká tak leda poslední oschlé kolečko salámu.

Je to poznat i na společenské atmosféře kolem blížících se voleb. O život běžného člověka jde v politické polemice až v poslední řadě. Žádné slovo není dost velké, žádný kýč není dost kýčovitý. Skoro nikoho nezajímá inventář nutných praktických kroků, které je třeba co nejrychleji udělat v sociální či zdravotní politice, ve školství či dopravní obslužnosti. Jako by nikoho netrápilo, že průmysl stagnuje, že o obchodech je draho, že firmy krachují a služby začínají být nedostupné.

Pro pořádnou debatu jsou to témata příliš malicherná. Je čas vzrušených gest, rozervaných košil na hrudnících a troubení polnic. Přitom naše skutečné životy daleko spíše ilustrují popelnice než polnice. Poctivá analýza faktorů reálně ovlivňující naši každodennost je nudná. Dějinné zápasy vypadají sexy, až skoro filmově. A proto je tak lákavé k nim alibisticky unikat. Jako když se manžel doma vymlouvá, že nemůže opravit kapající kohoutek v kuchyni, protože v televizi zrovna probírají obchodní spory Nigérie s Venezuelou.

Ostatně i ona celá tzv. klimatické agenda je nejen nástrojem, jak nás všechny zkásnout, ale především únikem elit od řešení reálných strastí reálných lidí. Péče o celou planetu přece vypadá o dost velkolepěji než čekací doba u odborného lékaře.

V průběhu většiny loňského roku nám média (za přispění horlivých politiků) líčila probíhající předvolební kampaň v USA jako souboj přístupů k mocenským sporům. Nikdo nám neříkal, že to americké voliče vůbec nezajímá, že u nich boduje agenda inflace, ekonomické stagnace, zdravotnictví, ilegální imigrace, školství a daně. Stejně tak po inauguraci Donalda Trumpa nikdo nereferuje o skutečných proporcích jednotlivých témat, jak se promítají do exekutivních opatření nového amerického prezidenta. Předkládány nám jsou anekdoty, střípky, marginální poznámky ke globálním tématům a nikoli zásadní kroky na domácí hospodářské a politické scéně, reálně dopadající na životy obyčejných Američanů.

A podobně je nám vykládána i politická konfrontace u nás. Jen ne spor o „kapající kohoutek v kuchyni“. Přednost či spíše monopol mají únikové symboly, étos plamenných gest a od života odtržená surogátní hesla.

Je správné rozhlížet se do dáli. Ale zároveň je nutné koukat se pod nohy, jinak cestu z bláta nenajdeme.

psáno pro IVK