Tajemství jako ohrožený druh

Vyrůstal jsem jako nejmladší ze čtyř bratrů. Táta byl voják – a máma? Polka, za války zavátá do Čech, přičemž o jejím hrůzplném mládí nevěděl nikdo nic. Na osobní otázky odpovídávala mnohahodinovým mlčením.

Ke komunikaci o osobních věcech zbývali mí tři bratři, o dost starší. Byl jsem v mateřské škole, když nejstarší bratr šel na vojnu a prostřední na gymnasium.

Jejich svět byl světem mužským, mužným, chlapským i chlapáckým. Vše dívčí bylo pro mne jako z jiné planety. Záhadné, nepochopitelné, neuchopitelné, podivné, kouzelné a velmi, velmi cizí. Prožíval jsem svá dětská drsná dobrodružství s kluky, děvčat jsem se spíše ostýchal, což jsem občas přebíjel povýšeným přehlížením.

Když jsem sám přišel na gymnasium, bylo horní patro majestátního chebského Rudolfina vyhrazeno zdrávce, Střední zdravotní škole. Každou velkou přestávku jsem utíkal po schodech nahoru nenápadně se poflakovat po chodbách a nasávat ty ohromující vůně, poslouchat chichotání a všemi póry nasávat to tajuplné fluidum.

Řeknete si možná – extrémní případ. Ale co je extrémního na tom, že muž má považovat ženu na tajemnou bytost, kterou nikdy nemůže poznat, pochopit a docenit? A že absolutně nemá nárok obsáhnout podstatu ženské krásy? Jsou to kozy? Zadek? Tvářičky? Klín? Ne, je to cosi, co nelze vidět, co nelze mít jak housku na krámě, co je ukryto, co je prchavé a nesamozřejmé, co je někde na dně hlubokých tůní, co neumíme ani pojmenovat. Dokonalost nelze milovat, tu lze pouze obdivovat. Milovat lze pouze to, co si domýšlíme, co cítíme, co tušíme, v co doufáme, co je chvíli zdánlivě nadosah, ale co hned zmizí v lomozu všednosti kolem.

Je hodně autorů, kteří se pohotově vytasí se statistikami, jak dnešní mladí nesouloží. Určitě je to prokazatelná sociologická teze naší doby. Ale je jen vrškem ledovce, jen důsledkem čehosi závažnějšího. Dnešní doba nenávidí tajemství. Vše musí být odhalené, dostupné, ohmatatelné, prozkoumatelné, změřitelné. Vše musí být zhodnoceno, posouzeno, „objektivně“ srovnáno, zařazeno. Pokud se knihy vůbec čtou, pak nejspíš od konce. Pokud se sledují filmy, tak se nejdřív přečte shrnutí děje i s pointou.

Mladé hezké holky ukazují vše, co ukázat lze. Na veřejnosti se kojí, čurá, kaká a někdy i šuká. Ale když je něco tak samozřejmé, tak nacpané až pod nos, je to ještě lákavé? Je to krajina k objevování? Je to něco, co vzbuzuje vzrušení, touhu či vášeň? Sex bez vášně je jen tělocvik. Námaha, rutina. Ale vášeň bez tajemství není možná. I ženu, kterou „intimně“ znáte desítky let, můžete navždy vnímat jako tajemstvím zahalenou. Do uvozovek jsem ono slovo o intimitě dal proč? Pokud má vůbec opravdová intimita zůstat na tomhle světě, nemůže být nikdy plně poznána. Ba dokonce se o to ani nemáme snažit, natož to vyžadovat nebo si to i vynucovat.

Sexuální revoluce dneška je vlastně desexualizací, i když – paradoxně – sexualitu nám rvou před oči na každém kroku. Ale je to sexualita jaksi teflonová, protože tajemství zbavená. Problém doby není v nedostatku sexu. Je v nedostatku tajemství. Chraňme tajemství a choďme kolem něj po špičkách. Nebo se rozplyne a zbyde nudná nahota jak z příručky o anatomii.

Napsal bych teď víc o tom, jak lze chránit tajemství. Ale nechám si to pro sebe. Jako své tajemství.