Stát vytlačuje rodinné vztahy z našich životů

Stát je součástí našich rodin. Je naším dědečkem, maminkou, bratrem, dcerou i vnukem. Je naší švagrovou, bratrancem, manželem, tetou i levobočkem.

Sedí s námi u rodinného oběda, leze nám do koupelny, na záchod i do ložnice. Kouká s námi na televizi. A ponouká nás k alibismu, nezodpovědnosti, nesoudržnosti, povrchnosti a hazardu. Já jsem tvůj stát, pozvi mě dál. A my jsme otevřeli.

Že přeháním? Ani ne. Jeden významný poradce slavné britské premiérky Margaret Thatcherové proslul bonmotem, že každá britská manželka je svému manželovi nevěrná. Je mu nevěrná se státem. A není divu. Manžel přijde domů unavený, hladový, přetažený a v kapse pár liber. Zato její milenec je štědrý, platí všemožné sociální dávky, podpory, platí školné dětem, zdravotní prohlídky, přispívá na mateřskou. To, že onen její milenec může takhle rozhazovat jen proto, že předtím okradl jejího manžela, to jí nějak nedochází. Že je její manžel tak chudý skrblík jen proto, jelikož mu stát už prohrabal kapsy, to nevěrná manželka nedomýšlí. Že ji její milenec korumpuje penězi, které původně vydělal její udřený a nudný manžel, to ona nedoceňuje.

Ano. Tím, že pečovatelský stát přebral za rodinu (i za tu širší rodinu) starost o její jednotlivé členy (ovšem za peníze výdělečných členů rodiny) vedlo celosvětově k dramatickému poklesu provázanosti rodinných vztahů a k oslabení vzájemné potřeby a závislosti jednoho člena rodiny na druhém.

Rodiče se daleko méně starají o výchovu a vzdělání svých dětí, protože přeci platí daně a děti má přes den na starost stát. Co bylo dnes nového? ptá se táta svých dětí, které zrovna přišly ze školy. Ale nic, normálka, odvětí dítka. Tím konverzace obvykle končí. Co je dětem za zády rodičů ve škole vštěpováno, chudáci rodiče ani netuší. A málo se o to zajímají.

Nejvyšší porodnost je v zemích, kde je nejslabší míra důchodového zabezpečení. Nejlepší a nepřirozenější investicí na stáří bývaly vždy dobře vychované děti. A dnes? Když se o mne stejně postará stát, co bych měl nějaké děti, že. A když už nějaké mám, proč bych jim vysvětloval něco o ctnosti v podobě péče o své rodiče a prarodiče. A naopak: dědka a bábu přece živí stát, co bych se o ně staral. Nejen hmotně, ale hlavně lidsky. Na co bych volal někam do domova důchodců, však oni tam mají svůj program.

Na co bych se staral o svou zapuzenou manželku a naše společné dítě, je tu přece stát se svou podporou samoživitelek. Ba i alimenty za mě zaplatí, když já nebudu moci nebo chtít. A že bratr je chudý? Ať si zažádá o podporu a mne ať neotravuje.

Stát potřebujeme. K několika málo věcem, které si zajistit neumíme sami. Dohlížejme na něj, ať tuhle svou práci dělá pořádně. Ale přes práh své rodiny ho nepouštějme. A už vůbec nedovolme, aby nás nakazila cholera alibismu, že o rodinu (včetně té širší) pečovat nemusíme, když to přece má v popisu náš laskavý stát.

Protože i kdyby byl nejdokonalejší, i kdyby fungoval jak hodinky, i kdyby na svou vlastní spotřebu utratil jen zlomek svěřených prostředků, nebude to on, kdo nás v naší těžké chvíli vezme za ruku.

psáno pro sborník ze semináře Mezigenerační vztahy, pořádaného Unií rodinných advokátů