Pořád stejná pakáž

Jeli jsme někde kolem Bakova, když posádka prvního vozu volala, že na 63. km je pěkná mela, pět aut v sobě, z toho dvě otočená do protisměru a svítící reflektory do očí, takže kusy plechů poházené po dálnici nejsou vidět. Trochu jsem zvolnil. To se nelíbilo zelenému autíčku za mnou, tak se jalo přejíždět. Ale nějak divně. Nejdřív dalo babu svodidlům, pak malinko nám, pak zas svodidlům, načež se roztančilo pěkně do hodin rovnou před náma. Bacha, to bude asi ledovka, duchapřítomně zařval spolujezdec - basák Hadži. Tak to abych nezkoušel brzdit, žejo, řekl jsem si a zkusil jsem tanečníka objet. Povedlo se ochlup. Ochloupek.

Jak jeho taneční hodiny dopadly, to jsme se už nedověděli. Snad do něj někdo nevlítnul. Za chvíli jsme přijeli k místu, které avízovalo vozidlo s pianistou, kytaristou a bubeníkem. Autíček už mezitím bylo v sobě třináct. A k tomu tři v protisměru, asi čumilové. Jak jsme kličkovali mezi vraky, vystrčil Hadži nohu z jedoucího auta a spokojeně povídá: jo, měl jsem pravdu, totální klouzačka. A aby toho nebylo dost, za pár minut začala chumelenice, ve které nebylo vidět ani na čumák vlastního auta. Normální Antarktida. V Čechách, v první půlce listopadu. Liberec byl naštěstí blízko. Ale ani tam to nebyla sranda. První letošní sníh tu nečekali dokonce někteří z místních horalů, křižovatky byly ucpané letními gumisty, projet šlo několikrát jedině v protisměru, což byl sice risk, ale zastavit v kopci asi ještě větší.

Konečně jsme tady. Hospodu s romantickým názvem Tatáž pakáž založil před lety místní patron nejdřív v Jablonci. Pak její filiálku otevřel i v Liberci, kousek od náměstí. V historickém domě jí to slušelo, bývala to taková temná sluj, krásné úročiště pro nás, pivní troglodyty. Jenže se tam nějak nepohodl s majitelem domu a tak letos v létě přestěhoval putyku o ulici vedle. Domeček ve dvorku, nejspíš stará manufaktura, pekárna nebo něco takového. Ale Pakáž to je pořád tatáž. Originální, příjemná, pěkný bar, milá obsluha, ruch a rej. Není jednoduché udělat hospodu, aby bylo „in" tam zajít, protože je prostě spolehnutí, že to tam bude žít, že tam bude člověk jako doma. Pivo by možná chtělo trochu zlepšit, ale jinak to tu nemá chybu.

Liberec je vůbec civilizované město. Vždycky bylo tak trochu fajnové a udrželo si tenhle pocit i za bolševika. Teď ale přímo svítí, centrum je jak ze škatulky a vilové čtvrti jakbysmet. Jen škoda, že milý podnik Zlatý beránek, kde jsme hráli posledně, už se neudržel, holt měl asi svým stylem moc velké ambice.

To Tatáž pakáž stojí při zemi, zato docela fortelně. Pódium navrhoval místní zvukař, chlapík, který svou práci určitě nebere jako nudu. Folimanka Blues se na něj sotva vešla, ale kraválu bylo dost a dost. Po koncertě nastala kořalková smršť, jakou svět neviděl. To už snad ani nebyla přízeň nadšených fandů, to byl pokus o vraždu! Ale vidět tolik milých lidí pohromadě, to je zážitek, pro který lze umřít. Aspoň napůl.

Položiví jsme se pak ráno sešli na místě činu naložit aparát. Kde je auto? To je ta sněhová boule před vchodem? To ten Martin letos vzal sebou celé stádo běloušů! Ta pravá legrace ale začala zase až na dálnici. V každém stoupání uvízlý kamion a pár osobáků, jak se ho v závějích snažily objet. Zastavit nešlo, jako v tom filmu o převozu nitroglycerinu. Bylo třeba se trefit do mezery mezi ztroskotancema. U Boleslavi začalo sněhu ubývat a v Praze nebyla ani vločka a osm nad nulou. Vypadá to, že globálně se otepluje leda právě tady. Což člověk jako řidič tentokrát docela ocenil.

Ale ty trampoty stály za to. Je dobré vědět, že pakáž je pořád tatáž, a tak to má být.