Neobjevené Polsko

Minulý týden jsem si udělal malý rodinný výlet. Ne na jih, ne na západ, ale přesně naopak. Tedy tam, kde Češi moc silní v zeměpise nejsou.

Bratislavu je třeba jednou za čas vidět. Protože pokud vynecháte třeba dekádu, už byste ji nepoznali. Rozvíjí se až překotně. Staré město pulsuje na plné pecky, až do rána jsou plné bary a hospody, kolem nich korzují dvojice či trojice nohatých dívek, vystavujících své luxusní modely i něco navíc. Nejlíp je ale v Měšťanském pivovaru.

Rožňava má nejen krásné historické centrum, ale i supermoderní pivovar Kaltenecker. A v okolí jeskyně (některé vedou až do Maďarska) i bezva koupání. Košický dóm sv. Alžběty se musí vidět. Nejlépe si nádhernou gotiku vychutnáte s ochotným průvodcem, který ví, po čem šlape. Michalovce pamatuji z pravěku, na hotel jsem se tam kdysi dostal po střeše a oknem. Dnes tam mají luxusně vyvedené korzo s fontánou, která musela stát jako rozpočet menšího afrického státu. Východoslovenské moře - Zemplínská šírava. Ohromné jezero v kruhu zalesněných kopců. Bizarní Medzilaborce, město, které vařil asi pejsek s kočičkou. Pravoslavný chrám. Ohromná paneláková diskotéka. Bar, kde Rusíni sledují Slunce seno v originále. Cikáni, kteří se pokřižují vždy, když míjejí kostel. Předimenzovaný eurohotel. A proti Tesku obří muzeum Andyho Warhola, které sem patří asi jako Eiffelovka. A za Svidníkem Dukla, památník zbytečného masakru schovaný za parkovištěm pro tiráky.

Za průsmykem je to ale asi ještě zajímavější. Východní Polsko, to dávno nejsou cesty z kočičích hlav a zaostalé vsi. Staví se a buduje na každém kroku. Vesnice jsou samá vilka. Přezíravé Čechy by sem měli vodit povinně. A co by jim řekly názvy zdejších měst?

Rzeszów. Velký jako Plzeň. Nádherně opravené historické centrum, v zahrádkách restaurací stovky a stovky židlí a křesílek. Spíš to vypadá tak na Salzburg.

Zamość. Překrásné renesanční náměstí, zaplněné restauracemi pro turisty, impozantní radnice a geometrické uličky, to vše obehnané cihlovými bastiony. Něco jako Telč obklopená Terezínem. Ale pozor, obyvatel jako Kladno.

Vojvodské město Lublin. Velké jako Brno. Romantické starobylé centrum se zámkem. Třetina domů krásně opravených (včetně pozoruhodného pivovaru Grodzki), na třetině se zrovna maká a třetina dosud chátrá.

Kielce. Větší než Plzeň. Zachovalé a živé staré město, jeho okolí je ale dodnes poznamenané válkou, chybějí celé bloky nebo je místo nich eklekticky zasazena nová výstavba.

Cestou domů ještě člověk projede třímilionovou Slezskou megapolí s jejím ohromným stavebním boomem. Na naší straně postavili za deset let pár kilometrů hrbaté dálnice, tam tolik vyroste snad za týden. A poněkud kvalitnější.

Když pak člověk přijede k nám, je najednou všechno takové usedlé, klidné, možná i líné. Jako kdyby život šel jinudy a nám se vyhýbal.

Šest dnů, 2384 km, 4 státy, 11 měst, 15 hospod, 3 pivovary, 2 přehrady, 1 jeskyně a jeden hřbitov.

Mezi Zamośćem a Lublinem jsem cosi vynechal, ale to by bylo moc osobní.