Ne, všechno není všech, zelení mozkové

Korpulentní milá paní si nastoupila do autobusu. Bylo nedělní poledne, autobus byl skoro prázdný, sedělo nás tam tak pět či sedm. Proti jedněm dveřím je místo pro kočárky, tak tam několik židlí chybí. A hned za tímhle místem seděla nějaká slečna a na židli před sebou měla položenou tašku.

Korpulentní ženština to nadálku zpozorovala a pomalu ručkovala dlouhým autobusem ke slečně. Pak si vyzývavě stoupla k té židli a začala nápadně pokašlávat. Slečna nic. Kašlání se stupňovalo, až jsem začal mít o babiznu strach. Nucený záchvat tubery ale k ničemu nevedl, a tak korpulentní vzducholoď udeřila na slečnu takovou tou příšerně protivnou intonací: „Já bych si ráda sedla, slečno.“ Slečna vyvalila oči a pravila: „Tak si sedněte, vždyť je tu místa dost.“ „Jenže já chci sedět tady, jsem tak zvyklá, tak bych prosila tu tašku pryč,“ nedala se odbýt ta stará čarodějnice.

„Ale to je moje židle,“ vyhrkla vyděšeně slečna. „Cože, slyšeli jste to? Prý její židle!! Jak, vaše židle!? To je přece nás všech židle!“ ječela ta zmuchlaná piksla na celý autobus. „Nene, je moje, včera jsem si ji koupila!“ Načež slečna vzala tašku, popadla tu normální kuchyňskou židli před sebou a vystoupila.

No, ona ji měla celou dobu před sebou ve stejné vzdálenosti, jako jsou od sebe sedadla v autobuse, tak ta zlostná obluda holt asi přehlédla, že to není sedadlo, ale fakt židle. Nás pár dalších cestujících jsme se dusili smíchem, ona rudla a puchla, divže nepukla. A na příští zastávce raději vysublimovala, mrcha jedna.

Vážně nekecám. Stalo se v linkovém autobuse cestou ze sídliště Libuš na Kačerov někdy v půlce osmdesátých let ve Štúrovce u Tempa. Je to tedy už skoro třicet let. Ale ten pocit, že všechno je tak nějak všech a že tudíž existuje nárok na cizí majetek, ten tu pořád bydlí s námi.

Neschopnost rozlišit veřejné a soukromé, erární a privátní, ta stále prochází naší společností, zákony i předpisy a jejími plody jsou zhovadilé nápady na řízení našich životů, na poroučení, jak kdo má podnikat a co má nabízet, co smí zákazník za své peníze koupit a užívat a jak má fungovat jeho rodina.

Mistry v oboru „je to přece nás všech“ jsou zelení mozkové. Aby mohli řídit naše životy, prohlásili, že planeta je nás všech a tedy i vše, co má na své okolí jakýkoli vliv, je vlastně veřejné a musí být spoutáno a regulováno. Regulováno tak, aby na tom oni získali moc a peníze.

Jejich snem je planeta bez lidí. Nejraději by lidstvo vyhubili, aby vše zbylo jen jim, i když to už by zase neměli z koho ždímat peníze. Nevěřme jim, že to s námi a s přírodou myslí dobře. Chtějí vládnout. A k tomu potřebují zrušit slovo „moje.“ Chtělo by to pořádně je klepnout před prsty, až se budou zase sápat do našeho soukromí.

Naše životy patří nám samotným a ne „nám všem“ (přeloženo do češtiny: všem=zeleným mozkům).