Na muziku do postřižinského pivovaru!

Hodně lidí si myslí, že pivovar z filmu Postřižiny leží někde v Nymburku, prostě někde ve středu Čech. V knížce ano, ale filmaři před těma třiceti lety kolem Prahy  žádný už zaniklý a zároveň fotogenický a ještě nezhuntovaný pivovar nenašli. Hledali dál a objevili ho až v jihomoravských Dalešicích. Podle vsi se jmenuje blízká přehrada, která dodává vodu pro jaderné Dukovany.

V posledních letech se tenhle malebný pivovárek dočkal nové slávy. Ne že by v něm úplně obnovili průmyslovou výrobu piva, spíš by se dalo říct, že v „kulisách" bývalého pivovaru založili nový mikropivovar. Takový mikropivovar se vejde třeba do garáže nebo do větší dílny, ale v bývalém pivovaru mu to přece jen sluší nejvíc. Pivo je dobré, dobře se prodává, má dokonce čtyři své hospody v Brně, a tak se i ty kulisy pomalu zlepšují: střecha, fasády, uvnitř nová moc pěkná hospoda, pěkný sál z bývalého skladu.

A taky to tam žije. Majitelé na tom slavném dvorku, kde pořvával Pepin a členové správní rady Čepek a Hrušínský debužírovali dobroty od krásné Vašáryové, nyní pořádají různé akce, třeba mezinárodní slet dřevořezbářů. Pijou pivo, pečou maso a motorovou pilou a dláty dělají z klád a fošen různé bizarnosti.

Hlavně tam ale majitelé pořádají sympatický festival Jazz v pivováře. Loni tam zahrála i Folimanka Blues a teď v pátek tam jedeme znovu, protože to fakt bylo před rokem bezva. Hlavním mottem byl loni křest nového piva - polotmavé dvanáctky s kouzelným názvem Kouřící králík. Přijel třeba i Petr Lipa se skvělou mladou kapelou, lidí bylo dost a nálada moravská. Jedině pořadatelé trochu vyměkli. Báli se deště a tak koncerty přesunuli z dvorku dovnitř do sálu, ale i tam to bylo moc milé. Nejmilejší však byla místní třináctečka světlý ležák. Do ní jsme se zamilovali takovou vášní, že jsme najednou zjistili, že kolem už nikdo není a obsluha spí.

Nojo, ale kde bude spát my? Věděli jsme jen, že prý někde v sousedním jézeddé. Ale jak ho v pět ráno najít? A po těch třináctkách a králících? Podařilo se trochu probrat barmana, ten mávl rukou prý zaručeným směrem a opět se potopil do snů o krásných vlasech paní správcové asi.

Vyrazili jsme do šera naznačeným kursem a za chvíli skočili někde v polích. Tak zase zpět. A sem a tam. Nevěřil bych, že po takové vesničce se dá bloudit víc než hodinu. Zachránil nás náš už dávno ubytovaný kytarista Honza, kterého jsme asi desetkrát telefonem vzbudili. Ten sice nevěděl, kam jít, ale najednou řekl: slyším pod okny traktor! Po chvíli se ten spásný stroj fakt vynořil z jedné z uliček a bylo vyhráno. Na konci uličky byl statek s ubytovnou. Slunce už pálilo, když jsme v touze po kavalci lezli přes plot. Že místní zemědělci nejsou žádní ignoranti ale pozorně sledují politickou scénu, dokazoval i v srpnu - tedy dva měsíce po loňských volbách - na nástěnce visící krásný veliký barevný Paroubek a zlověstný plakát ODS minus.

Takže uvidíme, čeho se tam dočkáme letos, v pátek 17. srpna. Druhý den nás čeká festival Cimburk v Městečku Trnávka u Moravské Třebové. Podle pohledu do programu spíš kotlíkářská akce, ale my po dalešickém večeru asi nebudeme už moc divočit, tak je tam snad moc nesplašíme.

Po víkendu se přihlásím s referátem, jak to dopadlo tentokrát.