Liberalizovat konzervativismus? Raději konzervovat liberalismus!

„Dog eats dog“. Nebo také „revoluce požírá své děti“. Ať už tenhle fenomén nazveme jakkoli, vždy to chce u každého dalšího dílu tohohle bijáku nakoupit popkorn, sednout si do první řady – a bavit se.

I když je to někdy legrace, ze které trochu mrazí. Britské feministky si před 15 lety vymohly zákon o rovnosti pohlaví. Nešlo zrovna o to, že by si ti, kdo mají své pohlaví trochu nakřivo, museli zajít na nějakou terapii a svou ozdobu si nechat povinně narovnat. Tou rovností pohlaví aktivistky myslí, že přirozené rozdíly vykompenzují rozdíly nepřirozenými, byrokraticky vnucenými.

A tak vynalezly kvóty. Ženy jsou prý společensky upozaděny, budou mít tedy nyní židle povinně rezervovány pro případ, že by je někdo hrubiánsky mačisticky předběhl. Jistěže je to zvrhlá pokrokářská nespravedlnost, tyhle povinné kvóty. Diskriminace naruby. Sociální inženýrství. Asi by málokoho napadlo, že by se podobné zrůdnosti chtěl někdy skoro zastat. Jenže pokrok se řítí kupředu rychlostí atletky nabušené testosteronem.

A jsme u toho. Skotské feministické aktivisty zjistily, že se jim do jejich kvóty cpou chlapi. Někteří přešití, někteří po hormonálním zásahu do metabolismu, někteří prostě jen v sukních a s mejkapem na tvářích. Oni tvrdí, že jsou ženami a že tak s nimi má být i zacházeno. Včetně toho, že i oni (politicky korektně ony) by měli (politicky korektně měly) mít nárok na podíl u ženských kvót.

Po letech justičních tahanic Nejvyšší soud Spojeného království rozhodl, že britský zákon o rovnosti pohlaví definuje ženu jako osobu, která se narodila jako biologická žena. A jen taková žena má nárok na protekci podle zákona o „rovnosti“. Člověk by skoro zajásal, že soud konečně vyřkne tak sporný výrok, jako že černá je černá, že kočka není pes, že jedna a jedna jsou dvě. Jenže o žádné velké vítězství nejde. To jen pes feminismu (zrovna, dočasně a jen v tomto případě) sežral psa transsexuálních nátlakových a nárokových aktivistů.

Mluvíme-li o konzervativních hodnotách, často zmíníme, že jsou věci, na kterých stojí svět a které se nemají kácet. Jenže ony se kácejí. Jsou káceny. Každý den. A po celé generace. Rád bych se vší rozhodností zahřměl, že jsou postuláty, které nesmíme relativizovat. Jenže ony relativní jsou. Podle času i kontextu.

Devadesát devět procent z nás, kteří se považujeme za tradicionalisty a za rozhodné odpůrce zdivočelého progresivismu, bychom se svým životním stylem, svými zvyklostmi, svými preferencemi, svou hierarchií principů, svými obyčeji a rituály, pravidly chování, mírou zásadovosti či základní mírou sebekázně, by bylo před sto, dvěma sty, pěti sty lety považováno za renegáty, hříšné bídníky, bídné hříšníky, neukotvené povrchní poživačníky, heretiky a třtiny ve větru se klátící.

Dnes nás považují za dinosaury, řvou nám do ucha, ať táhneme z cesty pokroku, ať nepřekážíme a ať neotravujeme s nějakými pravidly, jistotami a překonanými stereotypy. Čas zrelativizoval i nerelativizovatelné. Čas a dekadence našeho světa.

Boj liberalismu s konzervativismem je věčný, i když kanárci v dole a kontrolky v nás varují, že sešupný, dosud valivý a kontinuální (už tak sporný) vývoj se mění v revoluci. Je sto způsobů, jak tomu čelit. Zalézt do svých milieu a chránit je před vichřicí úpadku do poslední chvíle, aby bylo možné předat uchráněný plamínek těm, kdo po něm třeba zatouží, až tahle potopa opadne. Nebo je možné vylézt na barikádu, rozervat si košili a nastavit hruď smršti jedovatých šípů. Vypadá to skvěle fotogenicky a působí i mobilizačně. Nebo jít mezi lid a trpělivě šířit zanikající slova. Nebo od všeho kousek.

Nebo lze učinit ještě jednu úvahu, možná dosti „kacířskou“. Jistěže je důležité, co chráníme. A správně zhodnotit, co chráněno být má. Ale také je možno za ochranyhodnou považovat samotnou ochranu. Zní to na první pohled dost krkolomně, já vím, ale ono to souvisí právě s tím, že člověk zničehonic při té vší bídě ještě může být rád za zachování třeba oněch kvót alespoň pro opravdové ženy, když už ony zrůdné kvóty neumíme zrušit. A při vší té bídě je možné za hodné ochrany považovat ctnosti a hodnoty, které dnes 99 procent z nás považuje za prazáklad, ale před třemi sty lety by je leckdo (právem) odsuzoval jako divokou modernistickou ztřeštěnost.

Třeba sám liberalismus v klasickém smyslu znamenal rovná občanská práva, úctu k majetku a svobodu smlouvy. S těmi tehdy bojovně prosazovanými občanskými právy to ale nebylo vždy jen ku prospěchu lidství, některé zdánlivé staré rigidity měly své hluboké opodstatnění a při prosazování nové občanské rovnosti bylo vylito z vaniček nejedno dítě. Ano, zní to paradoxně, ale i tenhle liberalismus v dnešní kontextu stojí za konzervování. Liberalismus jako obsah, konzervování jako metoda. Protože dnes nám hrozí úplný opak. Liberalizování konzervativismu. Liberalizování jako metoda zničení konzervativního obsahu.

A pokud je to na někoho moc slovíček, postačí jednoduché: nerozmontovávej, co funguje.

psáno pro časopis TO