Konzervativní revoluce. Je to oxymóron?

Může si konzervativní člověk přát revoluci? Nebo kontrarevoluci? Odpověď na tuhle otázku nelze jen tak odbýt.

Je to otázka legitimní, a ne zcela triviální. A zabývat se jí by měl každý poctivě přemýšlející pozorovatel dnešního společenského dění.

Velkým dějinným zvratům jsme si – zejména v naší domácí kotlině – navykli říkat „revoluce“. Říkáme tak obvykle zejména událostem z roku 1848, 1918, 1945 i 1948. A také nestylově neosmičkovým událostem z konce roku 1989. Ta poslední dokonce získala svůj marketingový přídomek (bez něj už dnes nemůžete na převrat ani pomyslet), i když v ní daleko spíše než o revoluci šlo o jistou restauraci (nebo pokusu o restauraci) demokracie a kapitalismu. I proto není zcela bez opodstatnění nazývat pád komunismu „kontrarevolucí,“ tedy návratem ke stavu, jaký byl před poslední revolucí.

Revolucí tak nějak všichni myslíme takový mocenský převrat, při kterém se příliš nehledí na dodržování dosavadní zákonnosti (která stejně bývá revolucionáři považována za nespravedlivou a její změna je sama o sobě jedním z hlavních motivů revolučního výbuchu) a leckdy ani na bezpečí či životy účastníků i nezúčastněných. I proto cítíme, že někdy se pojmu revoluce používá k označování určitých událostí v jisté nadsázce. Slova ale mají svůj význam a má tedy smysl sysifovsky se dřít a trpělivě jim ho vracet, když se každou chvíli od slov někam zatoulá.

Rozhlížíme se kolem sebe. Společnost kolem se dnes podobá diktatuře víc, než by se mohlo zdát. Střízlivě uvažující pozorovatelé před silnými slovy typu „diktatura“ obvykle oprávněně varují, vycházejí ale ze srovnání dobově podmíněných jevů. A je jasné, že jinak vypadá diktatura z roku 1856, jinak z roku 1916, jinak z roku 1942, jinak z roku 1951 a jinak z roku 2030. Nenechme se mást jevovými atributy, jděme po podstatě. A tou je role jednotlivce v systému.

Konzervativně žijící a smýšlející člověk revoluce nemiluje. Nemiluje ani šermováním samotným pojmeme „revoluce“. Velmi správně mívá poruce přirovnání k vaničce a dítěti či o nemožnosti odstraňování skvrn bez porušení látek. Cítí, že v mnoha pravidlech a regulích se skrývá mnohem starší a hlubší podstata, než by z dobového nátěru bylo zjevné. (Nedá mi nevzpomenout případ jednoho horlivého ministra spravedlnosti, který bez potřebné legisvakance a bez inventury faktických problematičností ve fungujícím soukromém právu na sílu prosadil nový Občanský zákoník s argumentací, že je třeba vymést to staré bolševické haraburdí. Tak mu při jedné akci v Plzni musel jeden účastník debaty připomenout, že „bolševické“ soukromé právo obsahuje celé pasáže a mnoho institutů beze změny převzatých ze starého rakouského Občanského zákoníku z 19. století, včetně významných ustanovení týkajících se třeba rodinného práva. Vlastně mi tehdy ani neodpověděl.)

Také jest pravdou, že velká část nedávných i současných mocenských excesů (migrační krize, kovidismus, brutální klimatismus, šedé metody boje s odlišnými názory, prznění dětí genderovým pokrokářstvím) se děla a děje nezákonně, mimozákonně nebo abúsem pravomocí výkonných orgánů. Takže by mělo stačit, kdyby na správných místech seděli správní lidé, kteří by dohlíželi na korektnost chování se mocenských složek. Jenže - on je problém hlubší.

Etatistický, centralizační, byrokratický, unifikační a ideologicky pokrokářský nátlak, trvající desítky let, už zcela prosákl do všech skulin právního řádu a do všech skulin státní správy. K případné nikoli pouze kosmetické, ale spíše k systémově změně by byl potřebný nejen dnes absolutně nemyslitelně silný mandát, ale také (a to především) jasně formulovaná obecná shoda na společenském zadání. A v tom spočívá hlavní problém naší doby.

Poctiví analytici společenské reality a svobodně uvažující ekonomové jasně kolem sebe vidí, že žijeme v hluboké systémové společenské i ekonomické krizi. Ekonomický růst je zablokován, podnikatelské prostředí svázáno, lidi sužuje drahota, zejména energetická, hodnota úspor a fixních příjmů se drolí, náš život je spoután regulacemi, kvótami, zákazy a příkazy, stupňuje se tlak proti svobodě slova.

Optimisté řeknou: to chce politickou změnu. Dostat erudované a ideově orientované lidi na správná místa. Ale odkud by se ta změna vzala? Kdo ji chce, kdo ji poptává? Kdo si ji objednává? Odpověď typu „skoro každý, ne? Komu by se nechtělo žít lépe a svobodněji“ raději spolkněte. Není nutno zde dělat inventuru náhradních variant současného mocenského uspořádání. Zásadnější (a ještě méně optimismu přinášející) je zkusit provést inventuru nálad ve veřejnosti. A její výsledky jsou neveselé.

Dobře poslouchejme. Existuje vůbec nějaká míra společenské shody na příčinách současného sociálního marasmu? Pokud vůbec nějaká existuje, pak leda v tom, že současná vláda rozděluje špatně. Že by měla padnout, a po ní přijít někdo, kdo by rozděloval lépe. Tato vláda prý dává peníze na špatné věci, ty dobré zanedbává. Tato vláda bere chudým, bohatým přidává. Vláda málo podporuje to či ono. Ani jedno z toho není poptávka po systémově změně pravých příčin marasmu.

Pokud vůbec existuje alespoň minimální míra společenské shody, podobá se spíše shodě, jaká u nás panovala v šedesátých letech před vypuknutím Pražského jara. Společnost řídí komunisté zabednění, je třeba předat moc komunistům osvíceným. A v jisté obdobě dnes slyšíme skoro totéž. Slyšíme snad převládající hlasy, že prosperitu našeho světa stvořila svoboda jednotlivce garantovaná mocí, zatímco aktuální chudnutí působí omezování svobody a snaha státu řídit naše životy a řídit hospodářství? Slyšíme snad, že trh by měl být osvobozen a že jen tím dostanou jeho účastníci motivaci opět tvořit?

Ne, to slyšíme jen okrajově, nebo spíše vůbec ne. Slyšíme snad častěji hlasy, že je třeba vrátit se k úctě k tradicím a osvědčeným hodnotám? Slýcháme citovat Gustava Mahlera a jeho výrok, že tradice není uctívání popela ale udržování ohně? Slyšíme, že je třeba vrátit společnosti svobodu smlouvy a ochranu soukromého majetku? Nebo slýcháme spíše recepty, jak současné zpackané projevy sociálního inženýrství nahradit formami, které prý fungovat budou. To poslední, že. Bohužel.

V krátkodobém horizontu se nezmění nic. V dlouhodobém horizontu jsme všichni mrtví. Ale ve střednědobém horizontu nám přece není jedno, jak budeme žít my a generace našich dětí. Momentálně zpotvořený stav státu bude mít ještě velikou setrvačnost, i kdyby se s radikální změnou začalo dnes. Ale nezačne. Ani zítra. Protože společnost a stát potřebují změnu hlubokou, systémovou, skoro kontrarevoluční. A po té dosud není poptávka. Asi bude muset být nejdřív ještě hůř. Jako v Argentině?

Když konzervativec volá po revoluci (nebo kontrarevoluci, ale to je z hlediska radikalismu totéž), zní to jako oxymóron. Konzervativec má věci uchovávat a ponechávat prostor jejich samovolnému vývoji. Ale co když je to, co je nutno uchovávat, pokryto tlustou vrstvou kolektivistických usazenin? To se bez sbíječky neobjede. Nebo bez motorové pily. Ale tyhle nástroje musejí zaznít nejdřív v našich hlavách.

psáno pro časopis TO