Kdo všechno ještě potřebuje sexuální asistentku?

Tak nám zavedli sexuální asistentky. Pro postižené spoluobčany. Asistentky pomůžou radou, povzbuzením, popřípadě vykonáním soulože.

Bude je dotyčným „klientům“ poskytovat stát, přičemž si erotické pracovnice smějí říci do 1200 za hodinu.

Naši hendikepovaní bližní žijí vinou tragického osudu s různými hendikepy, ostatně proto se jim tak říká. Hůř se jim sportuje, hůře se jim vykonávají některé domácí práce či běžné všední úkony, horší je jejich postavení na pracovním trhu. A mají to horší i s navazováním známostí za účelem sexuálního styku a někdy i s pohlavním stykem samotným.

Stát se jim snaží pomoci jak při pohybu ve veřejném prostoru, tak zajišťováním vhodného bydlení bez zbytečných bariér, tak různými zvýhodněními při získávání zaměstnání. Jen s tím sexem jim dosud nepomohl, a to se má nyní napravit.

Institucí sexuálních asistentek nekompenzuje stát zdravotně postiženým jiné životní útrapy. Státem zajištěné sexuální potěšení nemá fungovat jako náplast na to, že se v každodenním životě hendikepovaní musejí vyrovnávat s mnoha úskalími, trampotami, ústrky a překážkami. Sexuální asistentky mají zmírnit právě jen ten hendikep postižených při obstarávání sexu. Čímž stát říká, že postižení lidé by měli mít rovná práva nejen při vstupu na pracovní trh, ale i při provozování sexuálních kontaktů.

Jsou však lidé s klasifikací vážného zdravotního omezení jedinou skupinou, které má potíže při navazování partnerských a sexuálních vztahů? To jistě ne. Vemte si třeba takového šeredného obtloustlého plešatého pivaře ve věku padesát pět let. Jakou ten má šanci na plnohodnotný sex? Jaké on má vyhlídky ve snaze uspokojit svou sexuální touhu? Jistě také mnohem menší, než nějaký pětadvacetiletý opálený sportovec. Má si snad ošklivý chlap ulomit nohu, aby měl taky nárok na školenou asistentku?

Jestliže cílem zavedení funkce sexuálních asistentek chce stát vyrovnat hendikep tělesně postižených při naplnění erotických tužeb, jak mohou být naše ministryně v rozpuku hluché k nenaplněným touhám ošklivých chlapů? Kde je ta deklarovaná rovnost šancí? Kde je právo plesnivých dědků na pořádný sexuální život?

Jak je vidět, vláda zde opět zůstala na půli cesty. Ba co hůře, jen rozjitřila naděje neukojených pupkáčů a šeredů, čímž se jejich frustrace jen zvýšila. To si chce naše vláda vzít na svědomí? Věřím, že vezme mé volání vážně.

Je tu ale jeden problém. Zatímco u tělesně postižených se může najít skupina sexuchtivých žen, která svou práci sexuálních asistentek zdravotně postiženým bude dělat s nadšením, protože erotické záliby bývají všelijaké, jak bude stát zajišťovat nábor asistentek ochotných uspokojovat vyžilé nerudné mrzouty s povadlými svaly? Pokud existuje právo na sex, jak nám vláda říká, jistě existuje i právo sex odmítnout. Nebo se služba státu neodmítá?

To by bylo nadějné.