Jak to bylo se slavnou mobilisací

Šéfredaktor jednoho internetového deníku označil za „vrchol stupidity“ někdejší provolání ODS ve volební kampani v roce 1998 nazvané „Mobilisace“ a následnou Opoziční smlouvu uzavřenou údajně s tím, proti komu se mobilizovalo.

Já za vrchol stupidity označuji spoléhání se na krátkou paměť a na efekt nekonečného letitého mediálního vymývání mozků. Do strhání tehdejší kampaně i následné Opoziční smlouvy vložili mediální vymývači mozků za ta léta tolik energie, že se do boje s jejich dnes už zakořeněnými mýty nikdo ani nechce spouštět. Není to populární, lepší se zdá mediální frontě podkuřovat a marný boj nevést. Říkat, že dvě a dvě jsou čtyři, ale není marné nikdy. Budu to tedy říkat.
ODS nemobilizovala speciálně proti ČSSD, byť to bylo takto napsáno a řečeno už tolikrát, že pravou skutečnost si nepamatují ani mnozí představitelé ODS. To zaprvé. A za druhé, mnohde po světě existují menšinové vlády, které jsou u moci jen díky jistému smluvnímu uspořádání se silami, se kterými se včera v kampani střetávalo.
Pamatuje si ještě někdo text oné démonizované mobilizace? Tady je: „Mobilisace. Spoluobčané! Volám všechny, kteří chtějí žít svobodně! Volám všechny, kterým není lhostejný osud naší země! Volám všechny odpovědné ženy a muže! Rozhoduje se dnes! Zítra bude pozdě! Volte ODS!“ Co na tom textu kdo vidí špatného? Někomu se líbil a někomu ne. Jde o míru dramatičnosti. Pro někoho odpovídala naléhavosti okamžiku, pro něčí vkus byla nepřiměřená. Tak je to s každým sloganem.
Byl to ale jistě slogan pravdivý, snažil se zmobilizovat (česky rozhýbat) stoupence ODS, aby šli k volbám. Nikde ani slovo, proti komu se mobilizuje. Oblíbené tvrzení, že ODS mobilizovala proti levici či ČSSD, je stokrát opakovanou nepravdou. Šiřitelé této nepravdy si občas pomáhají o tři měsíce starším heslem Doleva nebo s Klausem. Toto heslo ale nemělo s mobilizačním zvoláním žádnou souvislost. Bylo jedním ze čtrnácti, které ODS tehdy v kampani použila. Jiným bylo třeba Kdo si věří, volí Klause nebo Hlavu vzhůru. Pak by mohli kritikové se stejným oprávněním tvrdit, že ODS mobilizovala proti nevěřícím (si) nebo lidem s hlavou sklopenou.
ODS se v kampani vymezovala vůči všem svým konkurentům. Dělá to tak každý. Levicové strany byly pochopitelně hlavním programovým oponentem. Strany středové pak oponentem systémovým, protože se o několik měsíců dříve podílely na pádu své vlády a snažily se bez voleb pomocí úřednické vlády získat větší podíl na moci, než jaký plynul z jejich voličské podpory.
A když už jsme mluvili o heslu Doleva nebo s Klausem (které se těžko může rovnat mobilizaci proti levici), pak také nevím, co na něm je špatného. Vzpomíná si někdo na dobu, ve které kampaň roku 1998 probíhala? U moci byla Tošovského vláda podporovaná i hlasy sociální demokracie, US a lidovců. Vpravo stála ODS jediná a heslo na tento fakt jen poprávu upozorňovalo.
Stejně tak není pravdou, že ODS pomohla Opoziční smlouvou sociálním demokratům k moci. Nevím, proč je to třeba pořád psát. K moci pomohli ČSSD voliči, protože díky nim sociální demokraté volby vyhráli. Proto vládli. Opoziční smlouva byla jen stvrzením, že ODS volební vítězství svého konkurenta uznala místo toho, aby se pokoušela o další a další předčasné volby. Kdo jiný než vítěz voleb má být u moci?
Ano, někdy se poražení spojí, ale je to snad více fér, než když vítěze uznají? Navíc k takovému spojení musejí být splněny dvě podmínky. Jednak spojenectví poražených musí dávat jasnou většinu (což v roce 1998 splněno nebylo), jednak ti spojující se musejí k sobě cítit elementární důvěru. Copak je normální, aby strana, kterou koaliční kolegové hodili přes palubu, aby mohli vládnout bez ní, a přivodili tím pád vlády a předčasné volby, se po těchto předčasných volbách dala s opět s právě těmito partnery do dobrodružného těsného přečíslování vítěze voleb? ODS to dokonce zkusila. Ale po svých zkušenostech si kladla podmínku: zastoupení ve vládě bude kopírovat výsledek voleb. Jenže na to bývalí partneři nepřistoupili, proto přece celý převrat v roce 1997 nedělali.
Proto místo krkolomností udělala ODS to normálnější, uznala vítěze voleb a za toto uznání si jako protihodnotu nechala poskytnout některé kontrolní páky. Jako to dělá každá strana na světě, která nechá žít menšinovou vládu. A že šlo o jev nikoli výjimečný, dokazuje i naše nedávná historie. Opoziční smlouva tu existovala již o dva roky dříve.
Již v roce 1996 přece vznikla menšinová vláda, když hlavní její oponent (tehdy ČSSD) také odešel při hlasování o důvěře z jednacího sálu. Již v tomto roce 1996 dostal oponent jako protiváhu své tolerance významné kontrolní funkce včetně šéfa dolní komory parlamentu. Tedy vše zrcadlově stejné. Proč potom toto uspořádání v roce 1996 nikdo tak zuřivě nenapadal tak, jako o dva roky později? Inu proto, že v roce 1996 byla smlouva upečena u Václava Havla, neměla otevřenou písemnou formu a dostala do vlády správné kluky a holky z malých stran (KDU-ČSL a ODA), oblíbené v médiích.
Mýtem je, že ODS ke spolupráci s ČSSD sáhla, zatímco třeba US to v duchu předvolební rétoriky principiálně odmítla. Nikoli. V ODS nikdo ani na vteřinu neuvažoval o koalici s ČSSD a také se o tom v ODS nikdy nehlasovalo. Tzv. principiální postoj US byl naopak důsledkem těsného výsledku hlasování o koalici s ČSSD, které v klubu US dopadlo v neprospěch této koalice o pouhé dva hlasy.
Heslo Doleva nebo s Klausem nebylo popřeno Opoziční smlouvou a voliči to také jako popření nepochopili. Je zajímavé, že nejvíce o "zradě" voličů ODS křičeli ti, co by ODS nikdy nevolili. Voliči ODS tehdy evidentně nepotřebovali, aby za jejich zájmy bojoval někdo jiný. Heslo se naopak potvrdilo denní praxí v parlamentu po celé čtyři roky. Byli to někdejší koaliční partneři ODS, kteří neustále pomáhali vládě schvalovat jeden levicový zákon za druhým. Nechtěli s Klausem, museli doleva.
Tímto výkladem se ale už dnes nikdo nezabývá. Do krve vešly stokrát opakované interpretace a mýty. A z nich čerpal i onen šéfredaktor.
Jestli jste dočetli až sem, pak vám prozradím, že až na kosmetické aktualizace celý tento můj článek už jednou vyšel. Bylo to 30. 4. roku 2002 v Hospodářských novinách. Šiřitelům stupidních mýtů dávám k dispozici dalších šest a půl roku. Jen račte.

(Nakonec jsem jim dal deset let. Tato druhá verze článku vyšla 22. 9. 2008.)