Eurovládci udělali chybu: ptali se lidí

  To je ale dnes krásný den. Normálně mám raději skotskou, ale dnes si dám irskou. A guinnesse k tomu. A psát nový blog nemusím. Už jsem ho napsal před šesti lety - 29. října 2002 - a nemusím měnit ani čárku.

Jen pro vysvětlení dodávám, že tehdy o „reparát" irského referenda o smlouvě z Nice. Napoprvé ji Irové odmítli, napodruhé jim eurosouruzi vysvětlili, že takhle si teda vyskakovat nebudou.

„Irské ANO, vlastně NE

aneb

O čem to vlastně Irové hlasovali

Irské referendum o smlouvě z Nice se stalo názorným příkladem úrovně celé debaty kolem kvality i kvantity evropského integračního procesu. Na kampani, která ho provázela, i na interpretaci výsledků lze dokladovat všechny hlavní sporné prvky jak současného etatizujícího trendu uvnitř Evropské unie, tak i procesu rozšíření.

Postoj Irska byl důležitý především symbolicky, politicky a psychologicky. Eurofederalisté dávali často Irsko za důkaz správnosti celé postmaastrichtské etapy evropské integrace. Ano, Irsko je posledních 20 let nejrychleji se rozvíjející zemí Evropy. Jak v tvrdých datech (dlouhodobé přírůstky HDP nad 5 procent) tak v kvalitě života si Irové skutečně pomohli a stali se během jedné generace z chudé evropské periférie jednou z nejbohatších zemí i v rámci EU. Propagandisté eurofederalistů se tento úspěch pochopitelně snažili prodávat jako plod své současné politiky sjednocování legislativy, unifikace a centralizace.

            Irský příklad používali i eurooptimisté v zemích, ucházejících se o členství v EU. Ti, kteří mají výhrady k některým socialistickým a byrokratickým tendencím Bruselu, byli umlčování poukazem na to, že vydělalo-li na členství Irsko, vydělají i další členové.

            Při této argumentaci se úmyslně zapomínalo na několik věcí. Především na absenci přesvědčivých důkazů o souvislosti ekonomické prosperity Irska a jeho členství v EU. Stejně tak je možné tvrdit, že růst ekonomiky Irsku je plodem významných liberalizačních opatření z dob před 20 lety, které mj. otevřely zemi zahraničním investicím. A když už jsme u zahraničních investic: zdaleka největším investorem v Irsku jsou USA. Ty nezajímá členství Irska v EU, ale především geografická poloha a právě svobodné vnitřní prostředí. Dalším velkým investorem je pochopitelně sousední Británie a teprve v dalším sledu je Německo, Nizozemí a další země EU, mnohé až za dalekým Japonskem. Dokonce bez smyslu není ani argument, že jisté zakolísání irského ekonomického zázraku v posledních letech může být způsobeno i přílišným importem vysoké míry euroregulace, kterou přeci jen ještě mladé tržní prostředí v Irsku snáší hůře než trhy ve starších členských zemích EU.

Nicméně tato argumentace příliš slyšet nebyla, proto probruselští politici po celé Evropě tolik nainvestovali do loňského referenda, které mělo dokázat vděčnost Irů za bruselskou péči a dobro. Jenže Irové řekli ne. Řekli ne jak na základě svých dosavadních (podle europropagandistů bezproblémových) zkušeností s EU, tak i na základě znalosti konkrétního dokumentu smlouvy z Nice, o kterém se hlasovalo. A to je další důkaz "kvality" současné evropské diskuse. Kampaň kolem referenda i interpretace jeho výsledku se tváří, jakoby Irové hlasovali o rozšíření EU. Jakoby ANO říkali ti, kdo přejí svou prosperitu i občanům v uchazečských zemích, a NE říkali jen sobci.

            Důvod, proč bruselští eurooptimisté a jejich spojenci (včetně těch našich a včetně spřátelených médií) zamlžují vlastní smysl referenda a vnucují nám téma nepravé, je dvojí. Jednak Irové měli zapomenout, proč loni hlasovali proti, měli zapomenout, že smlouva z Nice je završením postmaastrichtského procesu směrem k Evropě pod vládou regulí, kvót, všemožných omezení a moci byrokracie. Místo toho si měli myslet, že hlasují o dobru pro desítky miliónů obyvatel zemí čekajících na členství a že v tu chvíli musí jít jejich pochybnosti o smlouvě samotné stranou. Druhým důvodem byla prezentace referenda široké veřejnosti v zemích ucházejících se o členství. Tato veřejnost je léta krmena obrázky o tom, jak EU směřuje rovnou do ráje a tak by pochybnosti Irů o vývoji EU asi hůře trávila. To představa, že nás nechtějí pustit k bohatému stolu, do europropagandy zapadá lépe.

            Šok z výsledku prvního referenda byl veliký. Pozorovatele, čtoucího komentáře prvního Irského NE, muselo napadnout, proč se vlastně o tak nesporné věci vůbec hlasuje. Proč se má volit mezi dobrým a špatným rozhodnutím? Jenže pokud je cokoli předmětem demokratické volby, je legitimní a oprávněné hlasovat podle svých názorů a zájmů! Něco takového je ale pro eurovizionáře nepřijatelné. A tak jsme byli svědky čehosi v moderní evropské historii nevídaného. Bruselští politici došli k závěru, že Irové loni prostě hlasovali špatně a musejí si to zopakovat. Legitimní postoj při svobodném hlasování byl zpochybněn a za cenu pokroucení pravidel referenda bylo připraveno hlasování nové. Tomu pak přecházela ještě mnohem mohutnější kampaň než prvnímu.

            A zde již eurooptimisté investovali mnohem více úsilí. A oproti prvnímu referendu ještě silněji posílili podvržený obraz referenda jako hlasování o rozšíření EU. A to navzdory skutečnosti, že platnost této smlouvy věcně se vstupem dalších zemí nesouvisí a rozšíření EU jí nemůže být podmiňováno. Lépe řečeno, takové podmiňování bylo jen politickým závazkem těch, kteří potřebovali smlouvu prosadit. Ale i v případě, kdy přijmeme tezi, že bez platnosti smlouvy z Nice by se EU k rozšíření v roce 2004 asi neodhodlala, je otázkou, zda by to skutečné integraci nových zemí bylo na škodu. Irsko mimochodem vstupovalo do EU v době, kdy její dnešní, téměř federativní tvář ještě neexistovala. Včlenění do tehdejšího mnohem volnějšího svazku bylo daleko jednodušší. Bez účinnosti smlouvy z Nice by k rozšíření EU možná došlo o dva či tři roky později, ale takové rozšíření by pro nové země bylo jistě hladší a bez velkých dopadů na legislativu, míru regulace a konkurenceschopnost, jako tomu bohužel bude patrně nyní. Třeba naši zemědělci o tom vědí své.

            Jsme rádi, podporujeme rozšíření, oslavovali výsledek referenda aktivisté kampaně za hlasování ANO. Ale my jsme pro rozšíření také, jen se nám nelíbí pokračující militarizace EU, říkali v televizním zpravodajství odpůrci a dokazovali tak, že o rozšíření nešlo. A nejde jen o militarizaci. Jde i o další prvky, dosud náležející státu, kterých po schválení smlouvy z Nice začne nabývat EU, a to bez kontrolních demokratických prvků, kterými zavedené státy disponují.

            Naše média novému hlasování Irů jednohlasně tleskají. Irové nám prý otevřeli dveře. Podle mne je ale pozornější hostitel ten, který nechá hosta raději chvilku čekat, aby stačil trochu uklidit, než ten, který vpustí hosty do domu plného nepořádku. Hostům pak nezbude, než se zapojit do úklidu. A právě to nás po Irském "NE, vlastně ANO" asi čeká."

Po šesti letech jde pořád o totéž, co říkáte?