Dvě fotky

Cheb je městem s tisíciletou pohnutou historii. Nejméně 150 posledních let z ní je zdokumentováno dobovými fotografiemi. A dvě z nich jsou mimořádně zajímavé svým vzájemným srovnáním.

Obě fotografie zachycují hlavní náměstí, dnes zvané Krále Jiřího z Poděbrad. První fotka je spíše ponurá, jede po ní několik obrněných vozů, které nevítá nikdo, při podrobnějším průzkumu snímku najdeme jednoho občana schovaného za Herkulovou kašnou před Špalíčkem, druhý obejduje někde u průchodu do dnešní Provaznické ulice. Na té druhé fotografii vidíme tisíce místních obyvatel radostně vítajících přijíždějícího osvoboditele květinami a pozdravnými gesty. Větší kontrast si snad ani nemůžeme vymyslet.

Druhá zmíněná fotka je starší. Pochází ze třetího října roku 1938. Vítaným osvoboditelem (aspoň tak ho zjevně viděla naprostá většina tehdejších místních obyvatel) byl Adolf Hitler, který se přijel podívat na Mnichovskou dohodou právě „osvobozené“ město.

Prvně jmenovaná fotka je ze třicátého dubna 1945 a zachycuje příjezd jednotky, kterou nikdo z místních za osvoboditele nepovažuje. Je to 1. Československá obrněná brigáda, která vstoupila do města hned po amerických jednotkách a symbolicky tak obnovila československou správu nad Chebem. (O 14 let později jsem se narodil v ulici po této jednotce pojmenované.)

Co nám říká srovnání obou fotek? Naprostá většina místních obyvatel nepovažovala Československo za svůj stát. Vítala připojení k Německu a obnovení příslušnosti k československému státu poté vnímala jako polití ledovou vodou. I proto jen pár let po válce většina těchto obyvatel Chebu už nebyla obyvateli Chebu. Ztráta domova byla jednou z tragédií strašlivé války, stejně jakou byla ztráta domova pro tisíce Čechů, vyháněných z pohraničí těsně před a těsně po Mnichovu. Nemluvě o milionech mrtvých.

Mnoho sudetských Němců na svou někdejší domovinu nezanevřelo a podobně jako třeba Anton Hart podporovali například obnovu památek v Chebu i okolí. Jiní cítili křivdu, a tu přenesli i na své potomky.

Potomci se sdružují a udržují při životě folklór i sentimenty. A také specifické egerlandské nářečí, které díky nim ještě zcela nevymřelo. Sdružují se a scházejí se. A napříště se mají sejít v Brně.

Jestli tam budou míst převahu ti, kdo v sobě živí křivdy, nebo ti, kdo se uměli vyrovnat s minulostí, to nevíme. Bylo by ale nanejvýš dobře, kdyby si všichni účastníci, ale i všichni ti, kdo jejich akci budou popisovat a hodnotit, připomněli obě tyhle fotografie a chvíli o nich a o jejich kontrastu přemýšleli. V těch fotkách je odpověď na ty nejdůležitější otázky doby.

psáno pro IVK