Co nás spojuje

Šel jsem dnes po Klárově podél skoro nekonečného hadu čekatelů na letmé shlédnutí českých korunovačních klenotů. Táhl se ze Třetího nádvoří, Jiřskou ulicí, celými Starými zámeckými schody a Klárovem až k metru Malostranská. 

Slyšet bylo jen češtinu. Na co to čekali? Na možnosti vidět vzácný klenot nesmírné ceny? Ne. Takové fronty se nestojí ani na ty nejdražší exkluzivní šperky na světě. Ti lidé chtějí vidět zhmotnělý symbol české státnosti. K té mají vztah, který se po staletí nemění, ať už na Hradě zrovna úřaduje kdokoli. Všechna společenství, v tomto případě české národní společenství, existují díky tomu, co jejich příslušníky spojuje, a to navzdory všemu, co je rozděluje. Jsou to společné tradice, příběhy, pocit sounáležitosti (spíše implicitní než pojmenovaný), a vlastně také zájmy.

A jaké tedy máme společné české zájmy? Jistě, máme mnoho zájmů zcela shodných s jinými národy. Ale které jsou ty specifické naše (když už existuje i něco jako specificky česká povaha)? Jsou vůbec takové? Probíhá polemika o jejich vymezení? Točí se kolem nich politická a společenská debata? Nebo se to ve státě s omezenou suverenitou už nesluší? Není moc příjemné si na tyto otázky férově odpovídat. Takže novináři i politici od nich utíkají.

To ve Francii vypukla obří stávka. Lidé protestují proti chystané změně některých parametrů důchodového systému, především posunu věku, od kterého je na státní důchod nárok. No, Češi, když se jim něco nelíbí, si zamrlmlají někde u piva, na masové protesty nemají dost horkou krev. To bude asi ta specificky česká povaha. Jenže změny v důchodovém systému (jelikož zásadní reforma nemá nikde šanci na to, aby politicky prošla) čekají patrně všechny země, postavené na principu sociálního státu.

Jako celoživotní nekuřák jsem vedl mnoho let hlasitý boj proti zákazům kouření, tak teď nemám problém opět jednou promluvit proti svým vlastním zájmům. Jsem v těsně předdůchodovém věku a posledních 25 let příjmově určitě výrazně nad českým průměrem. Přesto si myslím, že dosavadní věková hranice pro odchod do důchodu je neudržitelná a bude se muset zvýšit. Stejně tak jsem přesvědčen, že pojetí, podle kterého je plátce sociálního „pojištění“ klientem státu, je chybné.

Pokud na to někdo má, má si šetřit na důchod sám. Je na každém, jestli si pořídí sbírku známek, nebo zda si nechá za jediný rok vyluxovat pětinu celoživotních úspor v bance inflací (jako já). Stát ale není finanční ústav a někdejší nález Ústavního soudu, který nařizuje „zásluhovost“ důchodového systému, vychází z hlubokého nepochopení toho, proč se stát vůbec do důchodů plete. Kdo platí větší daně, také nemá kvůli nějaké zásluhovosti nárok na lepší veřejné osvětlení, policistu před domem a jeden tank v ulici. Veřejné statky jsou veřejnými právě proto, že u nich nelze individualizovat spotřebu. A státní důchody veřejným statkem jsou, i když se to leckomu nezdá.

Stát (za pruského kancléře Bismarcka) přišel s nápadem na vyplácení státního důchodu čistě ze sociálních důvodů. Aby ti, kdo si z různých příčin nenašetřili na stáří (třeba investicí do výchovy zdárných dítek), „neobtěžovali“ svou bídou ostatní spoluobčany. Šlo tedy o omezení negativní externality extrémní chudoby. A mimochodem, věk nároku na státní důchod byl o tři roky vyšší, než byl tehdy průměrný věk dožití.

Státní důchod v podobě zajištění základního životního standardu není „odměnou“ za vyšší platby do systému v průběhu aktivního života. A je chybou, že takto bývá někdy chápán. Státní důchod je výrazem zájmu společnosti na tom, aby se po ulicích neváleli zoufalí sociální ztroskotanci. Jaký má ale zájem společnost na tom, aby člověk, který se měl celý život nadstandardně, mohl si leccos našetřit, nyní dostával ve stáří od státu tolik, aby si koupil větší televizi, než ten, kdo vydělával méně? Žádný.

Takže: věk posunout a zvyšovat důchody jen ty nízké. Hned. Nebo až jindy? Až pro ty mladší? Abych se příštího vystavování korunovačních klenotů vůbec dožil, že.