Co je slezské, to je hezké

Když pojedete od Fulneku nebo od Bílovce na sever směrem na Opavu, najednou se před váma otevře celá krajina až kamsi donekonečna. Stojíte na posledním návrší a pod váma začíná rovina sahající až kamsi k Baltu, až k Uralu.

To místo má díky tomu svou sílu, svou symboliku, své kouzlo. Pod vámi na úpatí leží Opava, vpravo tušíte Hlučín, vlevo se krásně rýsujou Jeseníky. A před vámi až k obzoru celé Slezsko a za ním už jen asi nějaké to Finsko nebo Švédsko nebo snad Severní pól. Takový je to pocit. Když jsem o dva dny později ve Velkých Opatovicích v tamním Kartografickém centru viděl úžasnou sto let starou plastickou mapu Moravy velkou jak půl tělocvičny, tak jsem si tam tohle místo našel. A opravdu, je to jak první schod velkého schodiště.

Když sem jdete naopak z Opavy, nebo dokonce když to šlapete na kole, docela se zpotíte. Pak už se nedivíte, že vesnice na tomhle posledním nebo prvním svahu (podle toho, odkud se na to koukáte), se jmenuje Vršovice. Je to vlastně apendix sousední velké obce jménem Raduň, to ale vršovickým nesmíte říkat. Raduň má sice zámek s parkem, dostatek hospod (jednu dokonce s terasou na břehu jezírka), ale Vršovice mají zase Kulturní dům. On je to spíš kulturní domeček, ale o to útulnější a milejší.

Slezský kamarád Vachon z Raduně léta pořádá kolem 17. listopadu na oslavu pádu bolševika něco jako kulturní slavnost kombinovanou s velkým mejdanem. Letos si za místo konání zvolil právě kulturáček u sousedů ve Vršovicích. Od rána roztopil zvláštní kotel na dřevěné Goreovy brikety, ze kterého se rozvádí foukající horký vzduch po celém sálku, z rodného slezského Leskovce dovezl skvělé pivo z tamního slezského mikropivovaru Slezan, odkudsi dotáhl baterii aparatury a světel, slezské klobásy a slivovicu. A pozval Folimanku Blues.

Ta měla tentokrát opravdu vydatné hosty. Představte si dvacet šest bubeníků a bubenic ve věku od sedmi do sedmdesáti let, mlátících v předem přesně nacvičených kompozicích do všemožných exotických i doma zrobených nástrojů, a získáte představu o opavském souboru Boris. Kdyby se vám náhodou některé bubenice líbily až moc a nevěděli byste, co s očima, nechte se uchvátit nejmladší sekcí statečných bubeníčků, pekelně soustředěných a s vědomím veliké důležitosti vážného úkolu řachajících na svá lomozidla. Prostě zážitek nevšední. Aby někdo udržel takový soubor, něco ho naučil, vybavil nástroji, oblékl do stejných triček, srovnal do řady, to už musí být člověk tak trochu cvok. Ještěže takoví jsou.

Expedice Apalucha je už léta naše „družební" opavská kapela. Velmi šikovní kluci s originálním repertoárem a hlavně neustále se zubícím zpěvákem, to je parta, která vám udělá náladu i z nejhoršího splínu.

Po všeobecném hraní, veselení, blbnutí a likvidaci tekutých i pevných zásob nastala noční pouť do Raduně. Penzionek ještě není dostavěn, tak se holt spalo na staveništi. Moc dlouho ale ne. Zítra je sice neděle, ale jak pro koho...