Co dělat, až nás vypnou

Země Evropské unie ovládlo militaristické třeštění. A ovládlo i českou spolčenost. Mír je sprosté slovo, diplomacie je forma appeasementu, každá koruna zbrojařům je dobrá koruna.

Člověk by řekl, že je to správné v době, kdy v Evropě vybuchují vlaky, metra, autobusy, útočí se noži a mačetami, kdy do bukolické selanky pronikly miliony mladých mužů z kulturně a etnicky zcela jiných končin. Některá místa už nelze bránit, ta už je nutno brát si zpět.

Jenže o lepší kontrole vnější schengenské hranice nebo popřípadě o znovuzavedení hraničního režimu mezi členskými zeměmi Schengenu tady nikdo moc nemluví. Ani o nastolení pořádku v ulicích metropolí. Mluví se o stihačkách, bombardérech, raketách, křižnících, dělech a tancích. No, některé národy si libují v písních, jiné zase v tancích.

Tyhle bojové přesmyčky se zatím dějí spíše v hlavách, na politické scéně a ve společenském klimatu. Ale brzy se promítnou i do veřejných nákladů a následně také do míry bojechtivosti nově nadupaných a nově zaplacených lidí v maskáčích, holínkách a helmách. Kvůli bezpečí v ulicích to není. Je to prý kvůli globálním rizikům. Sice nemáme s nikým žádný spor na naši vojáci dosud stříleli převážně na domorodce kdesi v dalekých pouštích a horách, ale společensky bonifikovaný postoj je ten, že užuž nás chce někdo napadnout a je třeba být připraven, možná i k preventivnímu úderu.

To celé se halí do dojemných slov plných starosti o bezpečí občanů. Pak se ale začalo od konce. Kdyby opravdu vážně měl stát starost o bezpečí civilistů, kdyby opravdu situaci vyhodnotil tak, že našim rodinám bezprostředně hrozí válečné utrpení, bylo by to dávno vidět.

První starostí by bylo budování krytů, podzemních nemocnic, únikových zón, lidem by se rozdávaly ochranné pomůcky a evakuační plány, na školách a pracovištích by probíhala cvičení civilní obrany. Nic z toho se ale neděje. Je to vše jen „jako“. Jako kdyby nikdo nevěřil že našim lidem něco reálně hrozí, a jako kdyby tu někdo spoléhal na to, že globální spory se dnes vedou někde v počítači.

Proto se mi nechce šmahem odsuzovat na první pohled trochu hysterickou iniciativu ministerstva vnitra, které začalo rozesílat lidem manuál, jak se chovat při krizi, kdy nepůjde proud, nepoteče voda a vypadne zásobování. To už mělo být dávno. Havárie, požáry, přírodní pohromy, úniky chemických látek, výbuchy v rizikových technologických firmách, to už tady přece bylo a určitě opět bude. A jestli se k těmto rizikům údajně přidává i riziko přímého vojenského ohrožení, pak mají lidé dostat základní informace o tom, jak se lépe chránit. Ale ne v nějaké jednorázové huráakci, ale dlouhodobě, postupně, od škol, od médií, od obcí, od státní správy.

Takže co se mi šmahem nechce odsuzovat, nemohu šmahem ani kdovíjak chválit. Ona iniciativa totiž smrdí. Smrdí strachem z výpadků proudu kvůli šílenému boji s podnebím. Není to vojenské ohrožení, na co si máme zvykat. Má to být trvalý stav nejistoty, že na elektrický proud už nebude spolehnutí, protože musíme bojovat s kysličníkem uhličitým.

No, ať už je to sodovkový plyn nebo nějaká vzdálená velmoc, vždy je dobré pěstovat obraz nepřítele, když chcete utahovat šrouby.

Psáno pro IVK