Činná Vysočina

Pár nočních hodin na srovnání šesti až osmihodinového časového posunu teda rozhodně nestačilo, ale holt muselo se. Když máte za šéfa prezidenta...Už v úterý ráno totiž čekala třídenní Vysočina. Asi málokteré město na světě se může chlubit fakt překrásným goticko-renesančním náměstím ozdobeným sarkofágem černobylského reaktoru, do kterého prý ještě navíc prý lidi chodí nakupovat. Nechci nikoho urazit, ale přesně takhle vypadá centrum Jihlavy.

Polnou znám, ale na zdejším zámku jsem byl poprvé. Bylo by určitě škoda, kdyby měla naše veřejnost spojeno jméno tohohle krásného městečka jen s vraždou Aničky Hrůzové, ze které byl za potlesku většiny hulákajícího národa obviněn místní židovský trouba Hilsner. Tahle dějinná perla určitě nepatří ke světlým stránkám našich dějin. Kdoví, jestli dnes taky nezažíváme podobné mediální štvanice, kdy „pokrokový" názor plení a deptá cokoli, co se mu postaví do cesty, stejně jako to před stoletím schytal Hilsnerův zastánce Tomáš Garrigue Masaryk.

V Polné působí neuvěřitelných 40 spolků. Na pět tisíc obyvatel je to ohromné číslo, ale na Vysočině ne tak zcela výjimečné. Zdejší zejména malá města opravdu žijou.

Pro Havlíčkův Brod by ale označení „malé město" bylo asi urážkou. Hlavně sportovci asi vědí. Když jsem koukal na místní mistryni světa a světovou rekordmanku v rychlém bruslení Martinu Sáblíkovou, říkal jsem si, kde se ta síla v takovém drobném těle bere. Ke zdejšímu známému zimnímu stadionu, kde Václav Klaus navštívil trénink hokejových žáčků, přistavili moderní bazén a moderní tělocvičnu. I program byl moderní: říká se tomu prý step aerobic nebo tak nějak a zdejší děvčata jsou v tom také mistryně světa. Skáčou, hopsají a neuvěřitelně rychle manipulují se stupátky, na které asi tak tisíckrát za minutu vystoupí a zase z nich seskočí. Pěkné. Že by se ze mne stal sportovní fanoušek?

Náměští nad Oslavou jsem projížděl před několika dny cestou do Dalešic a z nich. Zdejší unikátní historický most nám moc neukázali, ale tato jsem viděl, jak to vypadá na letecké základně NATO. Teď nevím, jestli to není tajné, ale je tam hodně betonu, hangáry, nové haly, letedla a vrtulníky. Překvapující. A vojáci jak z amerických filmů. Působivé, ale stejně mi oči bloudily k blízkému dalešickému pivovarskému komínu.

(Dočkal jsem se hned poté ve Velkém Meziříčí. Ve skulině oficiálního programu mi jeden místní činovník, kterého nemohu jmenovat, nenápadně donesl měděný máz natočený ve zdejším vyhlášeném mikropivovaru Harrach. Jihlavský Ježek není špatný, ale teprve tohle bylo po amerických pivech to pravé pohlazení.)

V Náměšti mají také novou čistírnu odpadních vod. V životě jsem nic takového neviděl. Je totiž zakopaná do země. Když už mají v Náměšti takový výkřik techniky, možná by se mohli zajet podělit se svými zkušenostmi do Bruselu, který dosud vypouští všechny své splašky rovnou do řeky Senne, což nijak nebrání zdejšímu ředitelství zeměkoule, aby radilo každé chudé české vesnici, za kolik miliónů si má nebo spíš musí postavit svou čističku.

Kdysi slavná, dnes spíš živořící Dukla Jihlava se nadechuje k nové slavné éře. Vyměnilo se vedení a to nové dělá vše pro návrat staré slávy. A asi to umí, když dokáže zlanařit i hlavu státu na vhození prvního buly nového ročníku ligy. Jako zdvořilí hosté jsme samosebou fandili domácím a když jsme odcházeli, vedla Dukla dva jedna. Večer jsme se dověděli, že po našem odchodu už jen dostávala góly a žádný nedala. Prohrála dva šest. Tak snad příště.

Třešť taky znám a i na zdejším zámku jsem byl poprvé. No ostuda. Město se viditelně vzmáhá a určitě nedělá ostudu svému slavnému rodákovi, jednomu ze tří největších světových ekonomů dvacátého století - Josefu Aloisi Schumpeterovi.

Naprostým šokem byl ale večerní jazzový koncert v cihelně firmy Podzimek. Ono to zní docela nevinně, ale když jsme tam dorazili, velká stodola byla narvaná asi tisícem lidí, trsajících swing, bavících se, zpívajících. Úplná jazzová lidová veselice. Nikdy bych nevěřil, že tahle slova se můžou snést v jedné větě.

Žirovnice mají také zámek, ale zevnitř se mi ho nepodařilo vidět ani tentokrát. Hlava státu tu byla poprvé v dějinách a místní občané si toho pořádně považovali. Za to dostali nabídku, jestli by místní fotbalový klub nechtěl nahradit naši současnou reprezentaci. Třeba by mu to šlo líp...

Kamenice nad Lipou mají také zámek a také jsem ho poprvé viděl zevnitř. Na nádvoří se sešlo snad celé město, ale vidět expozici starého kování ve vnitřních prostorách bylo také zajímavé, zvlášť když jsem si ji mohl užít chvíli sám.

V Pacově stojí vedle sebe dva velké pěkné kostely, asi si tu konkurovaly dvě církve, nebo že by místním katolíkům nestačil jeden? Zdejší historické náměstí by nedělalo ostudu ani mnohem většímu městu, i když to s ním jde z kopce. Tedy jako že je nakloněné.

Humpolec každý po dálnici jen míjí, ale dělá chybu. Město vypadá dobře, žije kulturním životem a nezapomíná ani na slavného rodáka z blízkých Kališt - Gustava Mahlera. I tady se za tři roky budou slavit jeho stopadesáté narozeniny a má to být prý veliké. Asi tak tři metry vysoký majitel pivovaru Bernard je velmi schopný chlapík, i když mu dodnes nemůžu zapomenout patnáct let starý lobbyismus pro daňové úlevy malým pivovarům. Není člověk, který by jim fandil víc než já. Ale to pak zaveďme úlevy pro malé doly, malé zpěváky, malé rybníky, malé hutě... Pivo ale dělá velmi dobré a umí ho skvěle prodat. A jeho novinka - točené světlé i polotmavé nealko - pro mne už několikrát byla poslední záchranou.

Z Vysočiny musíme předčasně prchnout kvůli masarykovské akci na Hradě. Škoda, bylo tu hezky. Hlavně bylo milé po dvou týdnech trávit konečně aspoň dvě noci po sobě v jedné posteli. A že to bylo zrovna v Jihlavě, to vůbec nevadilo, naopak.

A co příště? Zítra (v sobotu 15. září) s Folimankou do Kutné Hory!