Chceme svůj čas, nenuťte nám kyjevský!

Až do letošních Velikonoc jsme si žili podle svého, středoevropského času. Ale od neděle musíme povinně žít podle času východoevropského. Eufemisticky mu říkáme „letní“ ( i když platí od jara do podzimu), ve skutečnosti to je ale čas cizích krajů. 

Hodně lidí se domnívá, že čas je dán dohodou. A že je jedno, jak ho počítáme. Jiní si myslí, že existuje něco jako zimní čas. Ale vůbec ne. Čas je objektivní a je dán zeměpisnou délkou.

Poledne je tehdy, když je slunce nejvýš. Je tedy v každém místě v jinou chvíli. A tak lidi Zemi rozdělili na 24 pásem a v každém platí stejná hodina. Na jedno pásmo připadá třicet délkových stupňů a čas se počítá podle jeho středu. Nultý stupeň si ukradli pro sebe Londýňané. My máme to štěstí, že střed prvního pásu od Londýna (15. poledník) prochází naší zemí, přesněji Jindřichovým Hradcem. Jiné země (třeba Německo) se musí tulit k nebližšímu příslušnému poledníku (což je pro Němce ten náš) a mají nám co závidět - jejich čas je o několik desítek minut vychýlen.

Náš středoevropský čas je tedy dán sluníčkem, které je v našem poledni plus minus pár minut přímo nad námi. Je to náš normální domácí čas, ne jakýsi „zimní“. A co my děláme každý rok? Začneme používat čas platící pro jiné končiny. Každý rok počítáme čas od března do října tak, jako kdybychom najednou žili kolem 30. poledníku východní délky, tedy v Petrohradě, Kyjevě, Kišiněvu, Oděse, Istanbulu nebo Káhiře. No není to hloupé? Proč užívat kyjevský čas, když máme svůj?

Představte si, že máte v peněžence pětistovku. Chcete v ní mít víc? To je jednoduché. Začněte pětistovce říkat tisícikoruna. A hned budete mít ve své peněžence dvojnásobek. Co na tom, že budete mít reálně peněz pořád stejně. Ale budete si moci říct: mám v peněžence tisícikorunu! Že to je pošetilé? Jistě. Ale s letním časem je to stejné.

Milovníci sociálního inženýrství nám říkají, že díky letnímu času je večer déle světlo. Opravdu? Světlo je úplně stejně dlouho s letním časem i bez něj, to se nedá zařídit vyhlášením změny času. Delší večer nezařídíme tím, že tomu okamžiku, kterému jsme do minulého týdne říkali osm večer, budeme najednou říkat devět večer. Tím se delší den neudělá, jen tomu budeme jinak říkat. Peníze se nerozmnoží tím, že pětistovkám začneme říkat tisícikoruny.

Milovníci sociálního inženýrství vám řeknou, že bude delší večer, protože jim dřív skončí práce. Ale co jim v tom brání? Mohu dělat pekaře nebo popeláře, nebo si jinak domluvit směny. Že to nejde, protože by se jim ostatní nepřizpůsobili? Tak se nás nebudou ptát a donutí nás všechny k posunu pracovní doby nařízením vlády o letním čase?

Letní čas je formou hrubého násilí. Je to jeden z projevu nátlaku, kterým si násilníci zařídí nedobrovolnou změnu chování nás ostatních tak, aby vyhovovala zrovna jim. Že si na ni někteří z nás už skoro zvykli, to hloupost změny nijak neumenšuje.

Tenhle výmysl generálů z první světové války rok co rok otravuje poctivé lidi. Generálové tehdy hýbali hranicemi mezi národy a tak si troufli i na čas. A jejich byrokratičtí nástupci dnes mají stejné ambice. Pohnout sluníčkem na obloze neumějí, tak vydají befel. 

Jenže zeměkoule se při své pouti vesmírem nezajímá, jak jacísi tvorečkové na jejím povrhu počítají svůj kalendář, kdy si vymyslí přestupný den či podobnou legraci. Třeba rovnodennost přichází podle kosmických pravidel se svou nadlidskou pravidelností, ale lidská nepravidelnost jí přisoudí občas jedno datum, občas jiné, občas v letopočtu Pána Forda, nebo bůhvíkolikátého thermidoru, či jaké počítání si který z človíčků vymyslí. Země se nebude přizpůsobovat ani Caesarovi, ani papeži Řehořovi, ani Konventu, ani Evropské unii, ani vládě České republiky. Lidské instituce ať mluví do lidských věcí, kosmický řád ale ať nechají na pokoji!

Ale nedělají to. Chtějí rozhodovat o tom, kolik je hodin. Země se točí dle vyšších zákonů a do toho nám nějaká zpupná vláda vydá nařízení, že hodin není tolik, ale tolik. Ta troufalost! Vlády se pletou do spousty věcí, do kterých jim nic není, ale co je moc, to je moc. Ony chtějí měnit rotaci země! Ony sahají na kosmický systém! Aristotele, vstávej! Atlasi, drž pevněji!

Slyším trapné argumenty. Třeba, že ušetříme za večerní svícení. Chce-li ušetřit nějaký úřad, ať úředníky vyžene domů před setměním. Ale měnit režim celému národu? Lze vůbec vyčíslit v penězích cenu tohohle násilí? Přeji každému „hodinu navíc“ odpoledne, když ji tak nutně potřebuje. Tak ať vstává, kdy chce, třeba ve tři ráno. Může být doma popoledni, jestli mu to stojí za to. Ať si fabriky určují pracovní dobu, jak chtějí, ať si tvůrci jízdních řádů počítají své grafikony. Jenže ono je jednodušší generálně vyhlásit: poledne už bylo, národe, protože tak rozhodla vláda!

Prý nám na podzim tu hodinu vrátí. To jo. Sedm měsíců na ní budou rajtovat a pak ji jednoho podzimního rána umolousanou, znectěnou a ohmatanou milostivě dostaneme zpět. 

O mnohem menších věcech se vyhlašuje referendum či je alespoň nutný zákon, nejlépe ústavní. A otáčení zeměkoule má mít v pařátech jen vláda a její nařízení? Tak to ne! Je namístě občanská i kosmická neposlušnost. Naše i planety. Přispěme si! Zeměkoule, nedej se, toč se podle svého! Věříme tobě, ne bohorovným samozvaným tyranům času!

Chce to pořádnou akci.

Ladislav Jakl